Tahle hra není pro blbý

Autor: mh | 7.5.2024 | 11

Alan Turing (1912–1954) byl britský matematik, logik a kryptoanalytik. Jeho zásluhy jsou v zásadě dvojí. Za druhé světové války byl nejdůležitějším členem týmu, který dokázal dešifrovat zprávy zašifrované strojem Enigma, a přispěl tak k porážce nacistického Německa. Druhou jeho velkou zásluhou je vytvoření teoretického modelu obecného výpočetního stroje, kterého se dodnes používá při konstrukci počítačů a programovacích jazyků. Tento model se nazývá Turingův stroj, angl. Turing machine.

Turing machine je však také hra pro 1–4 hráče od vydavatelství Le Scorpion Masqué, kterou na český trh přinesl MindOK. Ačkoliv se názvem odkazuje na výše zmíněný matematický model, principem spíše zasahuje do druhé oblasti působnosti Alana Turinga, a to do prolamování kódů, v tomto případě číselných.

Cílem hráče je totiž na základě zadání a za pomoci dotazů pokládaných speciálnímu „papírovému počítači“ odhalit trojmístný číselný kód a učinit tak na menší počet pokusů než potřebovali buď jeho soupeři (v případě kompetitivní hry), nebo umělá inteligence (v případě sólové nebo kooperativní hry).

Krabice a herní materiál

Krabice již na první pohled zaujme zajímavě řešeným názvem hry — ten není na krabici vytištěn, ale vytvořen pomocí výřezů, které odhalují zelený obal pravidlového sešitu umístěného pod víkem a tím vytvoří příslušný nápis. Podobné výřezy najdeme ještě i na bocích, kde odhalují několik piktogramů. Zvolený způsob je jednak efektní a jednak napovídá klíčový princip, na jakém celá hra funguje. Na druhou stranu asi může docházet k tomu, že se těmito otvory dovnitř dostanou i nežádoucí nečistoty a prach, ale vlastníme hru zatím krátkou dobu na to, abychom to dokázali potvrdit.

Vzhledem k tomu, kolik materiálu hra obsahuje, mi připadne vlastní krabice trochu naddimenzovaná. Uvnitř na vás totiž čeká již zmíněný pravidlový sešit nestandardního formátu, sada 45 děrných štítků z tenkého kartonu s číslicemi, sada 48 kartiček kritérií, sada 95 výsledkových karet, 4 zástěny, 1 šestiúhelníková destička verifikátorů, 1 stíratelný fix, bloček 50 oboustranných poznámkových listů a stojan na děrné štítky, který je nutné nejprve sestavit z vyplokaných kartonových dílů (naštěstí se vejde do krabice složený, takže jej není nutné vždy rozkládat a znovu skládat). A nechybí ani jeden plastový zip sáček – určený nejspíše na uložení karet. Veškerý herní materiál zdá se být kvalitním, na žádném prvku se ani po opakovaném hraní neobjevují známky opotřebení. Také stojan se dal složit v pohodě, drží pevně a bez problémů slouží svému účelu.

My máme herní stroj, úžasné síly zdroj

Jak probíhá vlastní hra? Nejprve si hráč (hráči) vyberou zadání. Pravidlový sešit obsahuje 20 zadání, ve kterých převažují ta s nižší obtížností a slouží především k seznámení se s hrou. Další, prakticky nekonečné množství zadání lze nalézt na propojené webové stránce https://www.turingmachine.info/. Pokud by už po zmínce o webové aplikaci někomu začal stoupat tlak, může ho klidně nechat zase klesnout — zmíněná aplikace slouží pouze k vygenerování zadání. Naopak, pro vlastní průběh hry není potřeba a vše probíhá na stole v neelektronické podobě. Pozor! Ačkoliv je v pravidlech uvedena webová adresa ve tvaru turingmachine.info, tato adresa přestala 16. 4. 2024 ráno znenadání fungovat a funguje pouze mnou výše uváděná varianta s „www“ na začátku! Samotné odkazy v QR kódech však vedou na funkční verzi aplikace, protože jsou řešeny přesměrováním. Tak 7. 5. 2024 zmiňovaná adresa již zase funguje.

Každé zadání obsahuje kód, který mají hráči uhodnout (ten je samozřejmě skrytý a dozvíte se ho až v řešení), a seznam tzv. verifikátorů, které vás k tomuto kódu dovedou. Každý verifikátor je určen svojí pozicí (A–F), jednou kartičkou kritérií (č. 1–48) a jednou výsledkovou kartou (identifikovanou symbolem, resp. barvou a třímístným číslem). Podle obtížnosti může jedno zadání obsahovat 4–6 verifikátorů, které si hráči rozmístí na příslušné pozice kolem destičky verifikátorů.

Vlastní hra probíhá v kolech. Hráč nejprve sestaví z děrných štítků svůj návrh, který bude ověřovat. Ověřování probíhá poměrně unikátním způsobem, a sice tak, že hráč přes sebe položí tři děrné štítky — pro každou pozici jeden. Pro lepší odkazování je první pozice označená modrým trojúhelníkem, druhá žlutým čtvercem a třetí fialovým kruhem. Štítky jsou vytvořeny tak, že pro každou kombinaci vznikne pouze jeden jediný čtvercový otvor, který prochází skrz naskrz. Testovanou číselnou kombinaci si hráč zapíše do odpovídajícího řádku na svém poznámkovém listu a sestavené štítky položí na výsledkovou kartu zvoleného verifikátoru. Ve výřezu se objeví buď zelená fajfka (hodnota pravda), což znamená, že návrh verifikátoru vyhovuje, nebo červený křížek (hodnota nepravda), což znamená, že návrh verifikátoru nevyhovuje. Výsledek si hráč povinně poznamená do svého poznámkového listu, což je klíčové především při kompetitivní hře, aby bylo možné později určit vítěze.

V rámci jednoho kola se může hráč dotázat 1–3 verifikátorů, ale nesmí přitom změnit ověřovaný kód — celé kolo musí absolvovat s jedním a tím samým kódem. Jak je vidět, minimálně jeden verifikátor zůstane každé kolo nevyužit.

Na konci kola si pak všichni hráči navzájem sdělí, zda si myslí, že znají hledaný kód. Pokud nikdo kód nezná, hra pokračuje dalším kolem, pokud jeden nebo více hráčů prohlásí, že kód znají, dojde k vyhodnocení jejich návrhů. Je-li návrh jednoho z hráčů správný, stává se tento vítězem, jsou-li správné návrhy více hráčů, vyhrává ten, kdo použil menší počet dotazů (tj. má ve svém pracovním listu zaznamenáno méně dotazů na verifikátory). Jsou-li návrhy všech hráčů chybné, tito vypadávají ze hry a zbylí pokračují dál. Pokud zbyl ve hře pouze poslední hráč, vyhrává kontumačně.

Vyhodnocení lze provést tak, že se hráč podívá do řešení, ale v tomto případě je potřeba zabezpečit, aby ostatní hráči správné řešení nezjistili, protože v případě chyby budou pokračovat. Druhou, napínavější možností je sestavit příslušný kód z děrných štítků a postupně k nim přiložit výsledkové karty všech verifikátorů. Pokud všechny ukáží zelenou fajfku, je kód správný, pokud aspoň jeden ukáže červený křížek, je kód chybný.

Zde jenom zmíním, že hráč nemusí jako finální kód uvést takový, který už měl předtím zapsaný ve svém listu, může zvolit naprosto libovolný. Naopak, ve většině her jsme správný kód odvodili z otestování naprosto jiných kódů.

Hra mi poměrně silně připomíná „starý dobrý“ Logik (Mastermind), kde hráč hádá kombinaci barevných kolíčků, kterou mu připravil jeho protihráč. Oproti Logiku má ale Turing machine několik podstatných rozdílů:

• Zadání pro hráče nepřipravuje soupeř, ale hráči si jej vybírají z připravené nabídky.
• Hráči nehádají barevnou kombinaci, ale číselný kód. Z principiálního hlediska je to v zásadě to samé, protože jednotlivým barvám můžeme přiřadit odpovídající číslice, ale číslice přece jenom znamenají matematiku a matematika na některé lidi působí jako kobra na králíka. Určité skupině hráčů se tak už při pouhém pohledu na tuto hru může udělat mdlo a jejich mozek se preventivně vypne, takže nebudou schopni vyprodukovat jedinou smysluplnou myšlenku. A bez fungujícího mozku se Turing machine nedá efektivně hrát.
• V Logiku se hádá čtyř- nebo pětimístná kombinace ze šesti, resp. osmi barev (podle konkrétní verze hry), což představuje něco mezi 1 296 a 32 768 možnostmi, v Turing machine je to třímístné číslo složené z číslic 1–5, což představuje „pouze“ 125 možností. Ale nenechte se zmást — zde není důležitý počet možných výsledků, ale to, že k jednomu výsledku lze dojít nepřeberným množstvím zadání, což představuje prakticky nevyčerpatelnou zásobárnu možností.
• Zatímco Logik je hra právě pro dva hráče a v jednom okamžiku jeden pouze hádá a druhý, který vytvořil zadání, pouze ověřuje, ve hře Turing machine všichni hráči hádají současně stejný kód, a kdo jej uhodne první, vyhrává.
• Kontrolu správnosti hráčova tipu v Logiku provádí soupeř — hádajícímu hráči sdělí pouze, kolik kolíčků je správně umístěných a kolik jich je na špatné pozici. V Turing machine se tak děje pomocí verifikátorů. Verifikátory navíc neověřují pouze správnou pozici číslice v kódu, ale určité matematické vlastnosti jednotlivých číslic (např. zda je konkrétní číslice hledaného kódu sudá nebo lichá, zda je větší než nějaké číslo apod.), případně vzájemné vztahy mezi nimi (např. která číslice je největší, jestli se některá číslice v kódu opakuje a kolikrát apod.).

Písmena znám, slova dešifruji, ale smysl vět mi uniká

Když jsem začal číst pravidla Turing machine, vybavila se mi vzpomínka na mé vysokoškolské studium, kdy jsem při čtení některých skript měl pocit, že vůbec nechápu, o čem se v nich píše („To nebyl pocit, Pešku!“). Jeden náš spolužák na to měl přiléhavý komentář: „Písmena znám, slova dešifruji, ale smysl vět mi uniká.“ Autory těch skript ani autory pravidel nepodezírám z toho, že by napsali něco špatně, problém byl tehdy – a nejspíš je i teď – v tom, že popis je veden s důrazem na exaktnost a už méně snahou na přístupnost širšímu publiku. Zatímco autoři vysokoškolských skript se mohou hájit tím, že u čtenářů předpokládají určitou úroveň znalostí, u pravidel stolní hry to je spíš problém.

Před prvním čtením pravidel jsem měl určitou představu, jak se hra hraje. Po jejich přečtení jsem však byl zmatený, neboť jsem měl pocit, že čtu něco úplně jiného. První partii jsem pojal jako testovací, abych zjistil, jak hra vlastně funguje. Po ní jsem nabyl dojmu, že moje původní představa je správná a pravidla jsou napsána nějak zbytečně složitě. To mi vydrželo do té doby, než jsem se propracoval k vyšším obtížnostem, kde už moje zjednodušené pojetí začalo selhávat.

Problém je totiž v tom, že princip, na kterém fungují jednotlivé verifikátory, není úplně jednoduchý na pochopení. Navíc na začátku (u nižší obtížnosti) se zdá, že fungují trochu jinak. Mohou za to karty kritérií, které až do čísla 25 obsahují podmínky, které se navzájem vylučují — platí-li jedna, nemůžou automaticky platit ostatní. Např. na kartě číslo 2 najdeme: △ < 3 / △ = 3 / △ > 3. Odpoví-li nám verifikátor pravda na testovací kód, ve kterém je △ < 3, pak víme stoprocentně, že platí první kritérium a že zároveň neplatí druhé a třetí. To by nás mohlo zmást a mohli bychom si myslet, že to takhle funguje vždy. Jenže na kartách 26–48 už jsou podmínky, které se navzájem nevylučují, např. karta 27 obsahuje tato kritéria: △ < 4 / ☐ < 4 / ⭘ < 4. Pokud dostaneme odpověď pravda na kód 123, nemůžeme vědět, které ze tří kritérií vlastně verifikátor ověřil, a pokud se nám i podaří si potvrdit, že ověřuje třeba první kritérium, ještě nám to nic neříká o tom, zda v hledaném kódu platí či neplatí zbylá dvě.

Nakonec jsem pochopil, proč to autoři v pravidlech popsali tak, jak to popsali, i když si i nadále myslím, že to je zpracováno příliš akademicky. Pokusil jsem se tedy princip hry vysvětlit po svém, třeba to někomu pomůže:

Představme si konkrétní zadání jako fiktivní úřad a jednotlivé verifikátory jako přepážky, za kterými sedí neochotní úředníci. Nad každou přepážkou visí cedule s podmínkami, které na ní mohou být ověřovány. Protože však jsou na tomto úřadě kromě neochoty také dostatečně zlomyslní, každá přepážka ověřuje pouze jednu z podmínek, které jsou na její ceduli uvedené. Která to je, však ví pouze příslušný úředník, ale vy ne.

Vy přijdete na úřad s žádostí (konkrétním kódem) a přejdete k jedné z přepážek. Úředník se mlčky podívá, jestli vaše žádost splňuje tu jednu jedinou jím ověřovanou podmínku, a pokud ano, dá vám razítko „schvaluji“, pokud ne, dá vám razítko „zamítám“. V průběhu úkonu nepromluví, výsledkem je pouze udělení jednoho ze štemplů.

Se stejnou žádostí můžete najednou navštívit maximálně tři přepážky, pak musíte úřad opustit, žádost změnit (sestavit jiný kód) a teprve pak se můžete vrátit absolvovat další kolo. Pokud si myslíte, že máte žádost kompletně správně (kód odpovídá hledanému), obejdete všechny přepážky. Pokud na všech obdržíte razítko „schvaluji“, vyhráli jste. Pokud vám byť jediný úředník dá razítko „zamítám“, tak jste prohráli.

Myslím si, že výše uvedený popis sice v kostce, ale přesně a úplně popisuje princip, na němž je celá hra Turing machine založena. Jak je vidět, je to ve skutečnosti na popis strašně jednoduché, ovšem na vlastní hraní to už tak jednoduché není.

Komu bylo shůry dáno, v aplikaci nakoupí

Turing machine nabízí poměrně bohaté možnosti, co se nastavení obtížnosti zadání týká. Přímo v pravidlovém sešitu najdete 11 zadání s nejnižší obtížností (snadná), 5 se střední obtížností (normální) a 4 s nejvyšší obtížností (obtížná). Rozdíl mezi nimi je především v tom, které karty kritérií jsou v zadání použity (u snadné obtížnosti jsou to karty do maximálně č. 17, u normální do č. 22). Vyřešit snadné zadání dokáže, troufám si tvrdit, po pár zkušebních partiích bez problémů většina z hráčů. Pro vyšší obtížnosti je již potřeba vyvinout o trochu větší mozkovou aktivitu, ale pokud se vyvarujete zbytečných chyb z nepozornosti, dá se velká většina z nich (ne-li všechny) vyřešit do dvou kol (šesti dotazů na verifikátory), snad jen u dvacítky si toho nejsem jist.

Dá se říci, že pokud vás hra vtáhne, těch dvacet zadání slupnete jako malinu. V tu chvíli přichází na řadu zmiňovaná webová aplikace, kde jich na vás čeká prakticky nekonečné množství. Z hlediska zadání vám aplikace nabízí základní možnost nazvanou „Hrát“, kde si můžete nechat vygenerovat zadání podle požadovaných kritérií. Vybírat můžete typ hry — kompetitivní, nebo sólo/kooperativní; rozdíl je pouze v tom, že na konci sólo/kooperativního typu si můžete nechat porovnat svůj výsledek s výsledkem umělé inteligence (volba „Porazili jste stroj?“), což u kompetitivního typu chybí.

Dále si můžete vybrat tzv. režim hry — standard, výzva, nebo noční můra. Standard je to, co jsme si doposud popisovali. Ve výzvě jsou ke každému verifikátoru přiřazeny dvě karty kritérií, přičemž stále platí, že verifikátor ověřuje pouze jednu jedinou podmínku z obou karet dohromady (v našem příkladu fiktivního úřadu by to znamenalo, že nad každou přepážkou visí cedule dvě). No a v noční můře máte seznam karet kritérií, ale nevíte, ke kterému verifikátoru která z nich patří (na úřadě by to znamenalo, že cedule s podmínkami nevisí nad každou přepážkou, ale jsou souhrnně bez rozlišení umístěny na panelu vedle vstupních dveří).

Následně si vybíráte obtížnost, k dispozici jsou tři — snadná, normální a obtížná. Posledním parametrem, který si můžete zvolit, je počet verifikátorů — 4, 5, nebo 6. Je nabíledni, že taková bufetová varianta „noční můra se šesti“ představuje hodně výživnou záležitost. Stisknutím tlačítka „Generovat“ se vám vygeneruje odpovídající zadání, kterému je přidělený unikátní kód; ten je určitě dobré si poznamenat (pod stejným kódem se skrývá vždy stejné zadání).

Podobnou možnost jako „Hrát“ představuje volba „Denní šifra“, kdy aplikace pro každý den sama vytvoří jedno zadání, které je v rámci tohoto dne dostupné všem zájemcům. Další možností je „Vytvořit šifru“, kde si sami vybíráte, které karty kritérií do zadání chcete použít. Výsledkem je pak opět zadání pod unikátním kódem.

Jakýkoliv kód zadání můžete vložit do vstupního pole ve volbě „Načíst hru podle kódu“ a zobrazí se vám odpovídající zadání. To můžete využít k tomu, abyste si mohli korespondenčně zahrát s přáteli stejnou hru a porovnat si následně své výsledky. Volba „Historie her“ vám pak zobrazí seznam posledních kódů zadání, které jste si na daném zařízení zobrazili, a můžete se k nim tak jednoduše vrátit bez toho, abyste museli vepisovat jejich kód.

Webová aplikace je sice jednoduchá, ale přitom zároveň praktická a poskytuje hráčům dostatečný komfort. Je super, že nechybí čeština a že obsahuje možnosti stáhnout si pravidla hry a náhradní poznámkové listy k vytištění. Kdo by rád další porci zadání bez nutnosti stále chodit na internet, může si stáhnout PDF, kde je 480 dalších zadání (režim standard, všechny tři obtížnosti). Další offlinová zadání zatím k dispozici nejsou, ale není vyloučeno, že časem přibudou (dovozuji z toho, že soubor, který si stáhnete, má ve svém názvu číslovku 1).

Přátelé, je to vůbec hra?

Turing machine je oficiálně uváděná jako hra pro 1–4 hráče, čemuž odpovídá množství herního materiálu. Kromě sólového módu nabízí i mód kompetitivní a kooperativní. Jak to ale vypadá reálně? A je to vůbec hra?

Obecnou definici hry Turing machine bez problémů naplňuje, ale tu naplňuje leccos. Nás bude zajímat především to, zda funguje jako hra desková. V první řadě je nutné poznamenat, že Turing machine je především hlavolam, rébus. Což samo o sobě nevylučuje její zařazení mezi deskové hry, vzpomeňme na sérii Smart Games. Tento fakt však přímo předurčuje její hlavní zaměření, a to jako solitérní hry pro jednoho hráče. Tímto způsobem funguje bezchybně a hráčům, kterým nevadí trocha matematiky a logiky, přinese spoustu kvalitní zábavy.

Bez problémů také funguje jako kooperativní hra, protože je to úplně stejné jako hra sólová, pouze s tím rozdílem, že hlavolam řeší víc hlav společně. Je to, jako když společně luštíte třeba křížovku nebo sudoku. Z principiálního hlediska jsou tedy sólová a kooperativní varianta totožné. Dokonce při kooperativní variantě můžete s klidem ignorovat horní hranici počtu hráčů, když se dokážete dohodnout, může vás hrát klidně deset.

Otázkou tedy zůstává, jestli Turing machine funguje také jako kompetitivní hra 2–4 hráčů. Na první pohled se může zdát, že tato varianta tvoří spíše takový uměle spíchnutý přílepek, aby nespadla do kategorie pouze čistých sólovek. Podívejme se však na to trochu podrobněji. Z hlediska herních principů nepřidává kompetitivní varianta nic nového. Z tohoto titulu bychom ji mohli charakterizovat jako typický multiplayer solitér — každý si hraje na svém písečku a nemůže svou hrou ovlivnit druhé, ani být jimi ovlivněn.

Je tu však ještě jeden prvek. Na konci kola (poté, co si každý hráč ověří svůj kód u maximálně tří verifikátorů) dají všichni po Caesarovsku palcem najevo, jestli hledaný kód znají (resp. si to myslí), nebo ne. Pokud všechny palce míří dolů, ve hře se pokračuje, pokud některý míří nahoru, dochází k ověření tipů. Správně tipující hráč vyhrává (je-li jich více, vyhrává ten, kdo potřeboval méně dotazů), a hra končí, jinak všichni špatně tipující vypadávají a ostatní pokračují dál.

A to právě přináší ten rozdíl oproti sólové, případně kooperativní hře. Protihráči totiž na hráče vytvářejí na konci každého kola psychický tlak. Ten musí stále uvažovat ve smyslu: „Ještě si nejsem kódem jistý, potřeboval bych další kolo a aspoň jedno ověření. Jenže co když některý z mých soupeřů už kód zná? Nedokážu ho přece jenom vydedukovat z toho, co jsem již doposud zjistil?“ Přitom některá zadání se mi podařilo správně vyřešit už po prvním kole. Pravda, bylo to spíš výjimečné a určitě sehrála roli náhoda, ale po dvou kolech už to u těch jednodušších obtížností bylo téměř pravidlem. To znamená, že už na konci prvního kola si hráč nemůže být stoprocentně jistý, že nikdo ze soupeřů kód ještě nezná. A od druhého kola pravděpodobnost úspěšného odhalení rapidně vzroste.

Samozřejmě netvrdím, že se tohle vyrovná napětí, které přinášejí klasické kompetitivní hry, ale jsem přesvědčen, že i tato varianta díky tomu má svoje opodstatnění a že přináší oproti sólo/koop nový zážitek. Na druhou stranu je nutno upozornit na to, že v tomto případě hra dosti vážně trpí na analytickou paralýzu, takže se bude stávat, že někdo bude se svým kolem už dávno hotový a bude muset čekat (a někdy i poměrně dlouho) na ostatní.

My jsme si zavedli takový „semi‑kompetitivní“ režim — každý si zadání odehrajeme sám v jiném čase (např. po sobě, ale klidně i jindy). Až poslední dokončí svoji hru, porovnáme si výsledky — dospěli-li někteří ke správnému výsledku, vyhraje ten, kdo tak učinil v dřívějším kole (v případě shody ten, kdo měl méně dotazů), měli-li všichni špatný výsledek, vyhraje kontumačně ten, kdo k němu dospěl v kole nejpozdějším (tedy zbyl jako poslední ve hře). Není tam sice to okamžité napětí při palcování na konci každého kola, ale psychický tlak ostatních přítomen je (i když v trochu menší míře), zato se tím úplně eliminuje nepříznivý vliv analytické paralýzy (ostatní se můžou mezitím zabývat čímkoliv jiným a nebudou se tak nudit).

Rady a dojmy ptáka Louskutáka

Tahle hra není pro každýho, kámo!

Tak určitě. Vzhledem k tomu, že klíčovým principem je výroková logika v oblasti množin, nebude Turing machine příliš vhodná pro ty, kteří mají k matematice přirozený odpor. Podobná věc ale není v oblasti deskových her nic ojedinělého — ten, koho nebaví military, si taky nepořídí hru, jejímž principem je simulace bitev v různých časových obdobích, zatímco milovníci téhož mohou hraní takové hry považovat za dosažení herního Olympu.

Na druhou stranu jsem přesvědčen, že Turing machine je vhodná pro větší množství hráčů, než by si možná i oni sami mysleli. Že baví mě, který vystudoval matfyz, není určitě překvapivé, ale hra docela baví i moji dceru, která rozhodně nepatří mezi přátele matematiky a naučit ji na základní škole správně vynásobit dva dvojčleny mi dalo velkou práci. A nejen, že ji baví, ale ona je schopná mě i porazit, tj. přijít na správnou kombinaci na menší počet dotazů než já.

Nebudeme si ovšem zastírat, že existují lidé, kteří jednoduše principy hry nepochopí a správný kód vyluštit nedokážou. Takoví se bohužel budou muset smířit s tím, že si Turing machine nezahrají. Příčinou ovšem nebude hra samotná, ale to, že na to prostě nemají buňky.

Porazil jsem stroj, heč!

Pro každé webovou stránkou vygenerované zadání (ne pro zadání z pravidlového sešitu, protože ta mají jednoduchá číselná označení) si můžete porovnat svůj výsledek se strojem (na stránkách jej titulují jako „umělou inteligenci“). Je však nutné, abyste zvolili typ hry sólo/kooperativní. Proč se to vůbec rozděluje, nechápu, neboť jediný rozdíl od typu kompetitivního je právě v přítomnosti, resp. nepřítomnosti možnosti porovnání výsledku se strojem. Podle mého názoru mohla být tato možnost k dispozici vždy a odpadl by jeden přepínač. Ale není to nic, co by představovalo nějaký problém.

Abyste se mohli porovnat se strojem, musíte nejprve vložit své řešení a teprve je-li správné, můžete uvést, jakých verifikátorů jste se v jednotlivých kolech zeptali a s jakým výsledkem. Až tohle naklikáte, dostanete výsledek buď ve tvaru „Gratulujeme! Porazili jste stroj!“, nebo „Bohužel! Stroj jste neporazili!“ a také informaci o tom, kolik kol a otázek stroj potřeboval. Výsledek, ať je jakýkoliv, můžete zkopírovat do schránky a vložit, kam je libo. Všimněte si, že neobsahuje konkrétní kódy, takže nehrozí žádné spoilery.

Vyhodnocení vašeho „souboje“ se strojem je k vám milostivé — stroj porazíte i v případě, že dosáhnete stejného počtu dotazů jako on, tedy v případě remízy vítězíte vy. Původně jsem si myslel, že umělá inteligence dosáhne pro každé zadání vždy nejlepšího možného výsledku a že tedy můžete maximálně remízovat. Ale zjistil jsem, že to není pravda — zhruba v necelé polovině případů, kdy jsem správně určil kód, jsem dosáhl menšího počtu dotazů než stroj. Nutno podotknout, že se tak stalo vždy na normální obtížnosti, při vyšších jsem sice kód určil, ale s umělou inteligencí jsem výrazně prohrál.

Zkoušet porazit stroj tedy v lidských silách rozhodně je a pro osamělého hráče to může představovat zajímavou výzvu.

Tahle hra by se měla vyučovat na školách, čéče!

Tak určitě. Možná by vůbec nebylo na škodu, kdyby ji učitelé matematiky zařadili do hodin praktických cvičení z logiky. Díky ní se řádně procvičíte v tom, jaké jsou logické vztahy mezi tvrzeními — co z čeho vyplývá, co naopak z čeho nevyplývá a tak. Hra je totiž postavená na přísně logických principech, a pokud se dopustíte logické chyby, nemůžete uspět (jedině snad náhodou).

Navíc stejně jako u hmoty svalové, dochází i u hmoty mozkové soustavným tréninkem k jejímu zkvalitňování a tím ke zlepšování výsledků. Jestliže zpočátku jste jakžtakž schopni vyřešit ty nejjednodušší obtížnosti, pokud vytrváte, budete časem schopni uspět i na obtížnostech vyšších. A tyto schopnosti se vám budou hodit i v běžném životě, kdy pak snáze odhalíte, kdo vám říká pravdu a kdo vás naopak lakuje (nezaměňovat s lajkováním, i když…). Webová aplikace k tomuto soustavnému tréninku nabízí i vhodný nástroj, a sice „Denní šifru“. Co jsem vypozoroval, tak prakticky výhradně se v ní objevují zadání standardního režimu a normální obtížnosti. To představuje poměrně pohodovou záležitost na 10–20 minut. Ovšem pozor — Ministerstvo Zatrolenek varuje: Na hře může vzniknout závislost! Vyluštit si každý den jednu šifřičku se tak může stát stejně návykovou záležitostí, jako dát si každé ráno cigaretku rozcvičku.

Co tomu říkáte, pane Mh?

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak bych mu doporučil, aby si každý den aspoň pár desítek minut procvičil mozek u Turing machine. A pak snáze bude to, co je, a nebude to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Turing machine je logický hlavolam, který umožňuje solitérní a z ní vyplývající kooperativní hru, ale také hru kompetitivní, kdy jednotliví hráči soupeří o to, kdo dřív odhalí kód ze zadání. Ačkoliv se jedná o přísně logickou a matematickou záležitost, je hra přístupná velké části hráčského spektra, větší než by se mohlo na první pohled zdát (stačí nemít předsudky a mít chuť se s tím poprat). Samozřejmě existuje skupina lidí, kterým nebude hra přinášet radost, ale utrpení, takovým nezbývá, než se poohlédnout jinde. Nicméně, jestli mohu poradit, neodsuzujte hru preventivně dopředu, zkuste si vyluštit aspoň jedno nebo dvě zadání a sami uvidíte.

Produkčně je hra v dobré kvalitě, komponenty fungují a při běžné herní frekvenci nevykazují žádné extrémní známky opotřebování. Webová aplikace, ve které najdete nepřeberné množství zadání, funguje na adrese https://www.turingmachine.info bez problémů.

Trochu problematické je vysvětlení principu hry v pravidlech, zvolený styl je příliš akademický a přes množství konkrétních příkladů to nemusí každý hned správně pochopit. Ovšem podaří-li se vám tím prokousat a pochopit princip, zjistíte, že to vlastně není nic složitého.

Pro mě osobně je Turing machine chytlavá a návyková hra, která mě příjemně překvapila.

Sdílet s přáteli: