Secret Hitler – psychologické okénko; hra na způsob Blafuj či postav z Citadely

Autor: JonnyTheFox | 31.5.2024 | 2

Přestože Hypnogenak tu velice vyčerpávající recenzi z hlediska herních principů už napsal, rád bych přidal i svůj pohled, protože je to hra, která mě naprosto uchvátila. Nebudu se tedy ale tolik věnovat hernímu materiálu (a dovolím si tak ani nepsat podle doporučené osnovy k recenzím), jako spíše principu hry samotné z hlediska naprosto zaníceného hráče (měl jsem teď nějaké trávicí potíže), abych vás stručně navnadil.

Cože, Hitler? Tak to hrát nebudu!!!

Na hru Secret Hitler mě kamarádi lákali asi půl roku a já stále odolával. Když mi popisovali princip hry, přišlo mi, že by to mohlo být zajímavé, ale pořád se nějak bránil ten motiv fašismu (i když tedy zároveň nechápu, proč v herních komponentách je používáno slovo fašista, když by se mělo jednat spíše o nacisty). Nelíbil se mi. Byl mi proti srsti. Přece nebudu hrát za fašisty. Nebo ještě tak za Hitlera. To by byl hnus. A nelíbila se mi ani krabička. A nelíbily se mi ani karty. Říkal jsem si, že to je moc málo herních komponent na to, aby to nebyla nuda…

Psychologie v hlavní roli

Nakonec jsem se jednoho jarního odpoledne odhodlal a přišel na jednu hru a zůstal na tři a už nechtěl odejít. :-D Proč? Miluji hry s prvkem psychologie. Moc rád pozoruji lidi a už od střední mě hodně zajímá neverbální komunikace, řeč těla (uchvátil mě tehdy v tomto Desmond Morris s jeho knížkami) a komunikace vůbec. Proto mám moc rád hry typu Blafuj, Citadela nebo Bang!. Blafuj je esence taktizování a pozorování druhých, v Citadele musíte každé kolo odhadovat, co mají hráči za postavu, a podobně i v Bangu (dnes někdy už zavrhovaném) je celkem důležité tušit, kdo je kdo (i když se mi před lety už taky stalo, že šerif jako prvního odpráskl Vice a jako druhého druhého Vice :-D). 

Zatímco psychologický odhad hráčů hraje v Blafuj hlavní roli a je to hra na pár desítek minut, Secret Hilter může být podle počtu trochu delší a psychologický odhad druhých hráčů hraje prim. Na něm hra stojí a padá. Člověk by vůbec neřekl, že tak malé množství karet (11 liberálních zákonů a 6 fašistických), dva typy pevných postav (+ Hilter) a dva typy proměnných rolí (prezident a kancléř) může mít tak dokonalou hratelnost a chytlavost. A má, věřte mi.

Historické přesahy

Zároveň je velmi zajímavé, že herní princip moc hezky ukazuje na to, jak snadné je formování totality. Kdo má podobně jako já rád sociální a psychologické experimenty, bude ho to jistě také zajímat. Roky jsem přemýšlíval (existuje tohle slovo vůbec?!), jak je možné, že se někde z demokracie stane totalita, a tato hra to nádherně ilustruje. Ani nevíte jak a během chvilky se z vás stane klidně vlk v rouše beránčím. Když jsme tak občas po sobě pokřikovali: „To je jasnej fašista tohle, podívejte, jak mluví!“ nemohl jsem si nevzpomenout na Stanfordský vězeňský experiment. Naštěstí jsme se (zatím) fyzicky nenapadli ;)

Hra emocí?

Ano, hra docela dovede rozjitřit emoce a umí ukázat i velké zvraty (třeba když fašista, celou dobu tvářící se jako největší liberál, zvolí na konci jako kancléře mr. Hiltera, a liberálové tak prohrají). Nicméně právě to je na hře zásadní – umět se ovládnout a pozorovat. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem hrál svou falešnou roli tak přesvědčivě, že jsem si pak říkal, jestli si vůbec ještě někdy něco budu věřit. ;) Zároveň člověk je tvor zvídavý a musím sám přiznat, že i když jsem striktně proti totalitě, tak zahrát si v bezpečném herním prostředí na zloducha je z hlediska osobního rozvoje velmi zajímavý exkurz – máte tu možnost pozorovat nejen ostatní hráče, ale i sami sebe, co to s vámi dělá. Tím dostává hra ještě další rozměr.

Co říci závěrem?

Musím říct, že téma hry ve mě pořád trochu budí rozpaky, jak to tu tak píši, ale věřte, že hratelnost této geniálně postavené hry vám dá mnohem více. I těm, kteří jsou jako já alergičtí na lhaní, moc doporučuji hru zkusit. Ono to není o tom učit se lhát a mít z toho špatný pocit, ale spíše o tom učit se číst druhé lidi. A kdo má jako já problém s hlavní postavou, tomu doporučuji o ní mluvit jako o mr. Hilterovi (on i ten obří pavouk v Harry Potterovi s bruslemi dělá své).

Doufám, že jako návnada, proč hru zkusit, to stačí. :-)

Sdílet s přáteli: