Reportáž z Osadníků Evropy 2015 - Drákula vrací úder

Autor: Wolfsen | 24.8.2015 | 22

Ve dnech 13. - 23. 8. proběhla možná méně známá, ale přesto velmi zajímavá deskoherní akcička - Osadníci Evropy 2015 s podtitulem Drákula vrací úder. Osadníky Evropy každoročně pořádá František Horálek alias Fandááá už od roku 2007 a za tu dobu navštívili celkem 6 evropských zemí (Švédsko, Maďarsko, Francii, Slovensko, Rakousko a letos Rumunsko).

Jak už Fanda naznačil v pozvánce, jedná se o deskoherně-turistický zájezd do ciziny. A ne, nehrají se tam jen Osadníci. Letos se Osadníci vydali do Rumunska - proto Drákula. A proč vrací úder? Již tradičně dochází na partii Fury of Dracula a dopsud vždy padl ve 3:15. Ve své domovině měl však o něco tužší kořínek a partie se protáhla na dva večery.

Ale to předbíhám událostem. Do chudé obce Moroieni jsme dorazili po dlouhé cestě strávené v několika kolonách v pátek 14. 8. asi v 19 hodin tamního času. Smrákající se nebe a množství polorozpadlých domů nás vyděsilo. Řidič Pavel se při vjezdu do obce okamžitě domáhal na majiteli cestovky zvýšení pojištění na autobus. Když pro nás přijela sličná navigátorka, která měla náš autobus dovést až k chatě a zjistili jsme, že budeme muset ještě asi kilometr pěšky, naše obavy ještě vzrostly.

Vlevo: Moroieni, uprostřed: Casa Trusca, vpravo: tady jsme parkovali

Naštěstí se obavy i předsudky ukázaly jako neopodstatněné. Ke Casa Trusca, kde jsme byli ubytovaní sice nevedla cesta sjízdná autobusem, ale o to vlídnější přijetí a chutnější kuchyni nám naše hostitelka Mihaela Trusca, které nikdo neřekl jinak než prostě Miha, připravila. Bagáž nám od autobusu i při odjezdu k autobusu odvezli menším autem a také obyvatelé samotného Moroieni se ukázali být milí a přívětiví.

Ti odolnější z nás ještě v pátek večer zasedli k nějaké té hře, byť na pořad přišly spíše kusy jednodušší jako Vládce Tokia nebo - řekněme preprint - Codenames. V sobotu jsme ještě odpočívali po náročné cestě, a tak se dostalo i na náročnější kusy. Třeba Fief: France 1429. Ale i ten, komu taková dlouhá hra nevoní si našel svůj The Resistance, Osadníky z Katanu nebo třeba Aquasphere. S ohledem na nedělní výlet a brzké vstávání jsme Fief byli nuceni utnout a nechat rozehraný.

V neděli jsme vyrazili s cílem dobýt pohoří Bucegi, zejména místní přírodní sfingu, Ialomitskou jeskyni, Kříž hrdinů na Caraimanu a ti nejodvážnější i nejvyšší vrchol tohoto pohoří - Omul (2505 m.n.m.). Po výstupu z autobusu v letovisku Busteni nasadil robkin ostré tempo se slovy: "Rychle na lanovku, nechci tam čekat hodinu!" Jeho výroku se budeme smát ještě hodně dlouho, protože hodina se ukázala být pouhou třetinou časové jednotky, kterou jsme přiléhavě nazvali rumunská fronta (zn. ROF). Když jsme se asi v jednu hodinu odpoledne dostali lanovkou na vrchol, potkali jsme se tam s Alčou, Michalem a cholerem, kteří se nezalekli strmého stoupání a vydali se nahoru pěšky. Tou dobou už měli za sebou i oběd, zatímco my jen bolavé nohy z čekání ve frontě.

Vlevo: už se blížíme polovině fronty na lanovku! uprostřed: tam někam lanovka jezdí, vpravo: autor reportáže demonstruje, že všichni kolem něj jsou blázni, jen on je letadlo

Horský vůdce Fanda se společně s Katkou přidal k trojici odvážlivců a vyrazili na Omul. My ostatní jsme uznali, že jeskyni už nestíháme a pohodovým tempem jsme vyrazili ke Kříži hrdinů. Po cestě jsme ještě potkali Zuzku s Martinem, kteří se rovněž vyhnuli čekání u lanovky a na Bucegi zdolali poctivě po vlastních. Fronta u lanovky dole náš nepoučila dostatečně a tak jsme si dali sraz v pět hodin s tím, že zdola odjedeme v šest. Když jsme si o půl šesté dávali ve frontě trdelník, nepřeháněli jsme to. Museli jsme si přece nechat místo na večeři (Miha na nás rozhodně nešetřila). Ha ha ha! Z Busteni jsme odjížděli kolem deváté večer řádně personálem lanovky proškoleni, že máme vlastně štěstí. V sobotu se prý poslední výletníci vraceli v jedenáct večer (oficiální poslední jízda dolů je v 16:45). Při letmém pokecu s několika mladými rumuny (výborná angličtina) jsme se dozvěděli, že jediné co se s tím dá dělat je "to leave this country!".

Po takovémto silném zážitku jsme si v pondělí potřebovali opět odpočinout (nejen řidiči). A tak jsme posunuli plán výletů a v pondělí nikam daleko nevyrazili. Alča mezitím přišla s nápadem zahrát si Drákulu naživo - z účastníků jsme vylosovali jednoho Drákulu a jednoho van Helsinga. Drákula měl za úkol postupně pokousat (otečkovat fixem) nevinné oběti a hlavně van Helsinga. Van Helsing měl naopak za úkol odhalit drákulu a vysvětit jej (namalovat mu na čelo kříž). Nápad byl s nadšením přijat a role byly rozdány. Fanda mezitím navrhl vyjet do nedalekého hotelu, kde mají i bazén. Což bylo také uvítáno. Vzhledem k tomu, že u bazénu zůstala spousta alkoholu po něčí svatbě, bylo plavání ještě o něco veselejší. Také se začíná organizovat turnaj v ping-pongu. A zkoušíme prototyp Klubu ztroskostanců.

Vlevo: Codenames, uprostřed: i upíři stárnou, vpravo: noční múra deskohráčů mezi suvenýry

Když jsme měli v úterý ráno jen jednoho (a ještě špatně) kousnutého, dostal Drákula po cestě do blízké Sinaie varování, že jestli nepřitlačí na pilu bude hra restartována. V Sinaii jsme navštívili zámky Peles, Pelisor a pravoslavný klášter. Ve frontě na lístky jsme čekali sotva třetinu ROF a navíc jsme měli štěstí na výborného energického průvodce, který nám mj. důrazně vysvětlil jak moc udělal králové Carol I. a Ferdinad I. z rodu Hohenzollernů pro Rumunsko i pro svou popularitu mezi místním obyvatelstvem (pravoslavný křest princezny, ač rodiče byli katolík, respektive anglikánka, železná koruna odlitá z ukořistěných tureckých děl, královna sloužící ve špitálu během I. světové,...)

Vlevo: zámek Peles, uprostřed: pravoslavný mnich tluče na prkno, vpravo: vodopády Urlatorea

Zámek Pelisor s viditelně unaveným a monotónním průvodcem pak už byly jen vyhozený čas i peníze (to, že před ním nebyla fronta asi mluví za vše). Už ve frontě na Peles začali přibývat kousnutí - Honza, MuredeJack, Katka, Alča... Paranoia začala stoupat a prohlídce na Pelisoru rozhodně nepřidalo, že jsme se všichni opatrně plížili zády ke stěně, aby nás někdo náhodou nekousl. Po zámcích a klášteru ještě stíhli i vodopády Urlatorea. Večer jsme na pokoje odcházeli minimálně ve trojicích, aby bylo jisté, že případného Drákulu přemůžeme.

Ve středu jsme vyrazili ke zlatému hřebu a povinné položce letošních Osadníků - hradu Bran. V autobuse všichni poklimbáváme, dospáváme prohrané večery. V tom Pavlína vyjekne, otačím se, mžourám, Pavlína leží v uličce. Za poslední dva dny už ječela tolikrát... a nikdo jiný nereaguje, asi v serpentýně sklouzla ze sedadla, říkám si a opět upadám do lehkého spánku. Ťuk, ťuk, ucítím na krku dva jemné doteky. Dostal mě! Celá zadní část autobusu vystupuje pokousaná, ale ostatní to zatím netuší. Límec bundy (bylo opravdu sychravo) dopínám co to jde. Ať jim to chvilku trvá než si všimnou... Drákula (Zuzka) mi říká, že van Helsing je Verča - nejmladší účastnice.

Zatímco horečně nakupujeme trička "Smile from Transylvania", které měl den předtím na sobě průvodce na Pelesi, Fanda s instinktem lovce zabírá místo ve frontě a Drákula jist si podporou svých přisluhovačů bezostyšně kouše jednu oběť za druhou. Ukazuje se, že Fanda opravdu stojí ve správné frontě. A za ani ne 20 minut již stojíme před kasou. Fanda drza prohazuje: "Tak Drákulo, za kasou už můžeš." Naznačuju mu, že to není problém. Fanda se ode mě lehce odtahuje. Deset kroků za kasou se už odtahovat nemusí. Zuzka už dostala i jeho.

Vlevo: korunovační klenoty na Branu, uprostřed: Michal s improvizovaným křížem, vpravo: poněkud malý hrací stolek

Před vchodem do Branu zůstávají nekousnutí jen Verča a Michal. Ten se náhle odněkud zjeví s improvizovaným křížem. Ale není to nic platné. Banda čerstvě pokousaných upírů se vrhá na Verču s takovou razancí až ochranka nervózně přešlapuje a cosi mumlá do vysílačky. Verča se ale zocelena svými úhlavními nepřáteli deváťaky statečně brání až musíme vyhlásit remízu. Pak už pokojně probíháme Branem a vyjíždíme směrem k Brašovu.

V Brašově nás zastihne silný déšť a další neustálý problém Rumunska - kde zaparkovat s autobusem. Nakonec parkujeme u nádraží, což je ale na opačné straně města než historické centrum. Díky vstřícnému řidiči MHD i revizorům (nákup lístků v trafikách po cestě) se nakonec alespoň část výpravy do centra podívá, dáváme oběd a frčíme zpátky.

Ve čtvrtek se rozhodneme pro menší výlet - zkoušíme na druhý pokus dojet k Ialomitské jeskyni autobusem. Cesta se ukazuje být čerstvě spravená, takže to vypadá slibně. Ale asi 15 km před jeskyní nás zastaví neopravený most v zatáčce. Tohle ani takřka všemocný řidič Pavel nedává a musíme zpět. Domníváme se, že se kvůli úzké cestě musíme vracet mezi 12 a 12:30 (ve skutečnosti pravděpodobně mezi 12:30 a 18:00 a hlavně - nikdo to nehlídá), a tak usuzujeme, že takovou dálku tam a zpět pěšky nestihneme. Procházíme se alespoň po vrcholcích v blízkosti horské chaty a po značce z černých krav nacházíme mlhou cestu zpátky k autobusu. Mezitím se odpojuje Dilli se svou kolobkou (na chatu se vrací před večeří) a neohrožený pěší turista Michal (vrací se asi půl hodiny po našem příjezdu autobusem).

Vlevo: tohle už Pavel nedal, uprostřed: když se Fanda dozvěděl, že se na jeskyni nedostaneme, obrátil se mu svět vzhůru nohama, vpravo: masky před turnajem

Večer začíná turnaj. Nejprve přichází na řadu nástup v maskách (na téma upíři a boj proti nim, jak jinak) a rýmovaný pokřik. Účastní se i Miha s pořádným svazkem česneku. Po nástupu se dav upírů česneku navzdory vrhá na Mihu a já jí přiskakuji na pomoc s křížem. Na oplátku mi slibuje více jídla. Nejsem si jistý, jestli je to odměna (jídlo je výborné) nebo trest (víc už se prostě sníst nedá).

Poté ve tříčlenných nalosovaných týmech zasedáme za kooperativní The Game. Všechny stoly mají balíček namíchaný stejně. Po The Game se rozdělujeme ke stolům s Inovací, Námořníky z Katanu a Settlers: Zrod impéria.

Vlevo: výprava v soutěsce, uprostřed: společné foto z Pietra Crailui, vpravo: Battlestar Galactica

V pátek se Fanda a jeho česká banda vydává na vrchol Pietra Crailui. Já, znaven, výlet vynechávám, takže jen z doslechu. Krásná příroda, uchvacující výhledy, druhé kolo drákuly a hlavně žádná lanovka. Drákulou je Michal, o jehož zdatnosti v kopcích již není pochyb. V příkrém stoupání, kde musí osadníci jít jak ti tři čunící v řadě za sebou, kouše jednu nic netušící oběť za druhou. Ale občasný výkřik van Helsinga - cholera - včas zalarmuje a začíná honička na život a na smrt. Drákulovi přisluhovači se sanží van Helsinga zdržet, jak jen to jde. Ale vše marno, cholerovy dlouhé nohy Michala dostihnou, Michal se ocitá na zemi a je vysvěcen!

Jo, a taky se ztratil (a našli) Honza s Pavlínou.

Vlevo: Colt Express, uprostřed: Michalovy barevné koule, vpravo: Archipelago

Večer turnaj pokračuje kostkovým Bang!em, kterého odehrajeme tři rundy a než se rozdělíme k lehčím hrám - Colt Expressu, Port Royalu a Velbloudím dostihům, tak nám Michal předvedl něco ze svých dovedností s "barevnými koulemi" neboli světelnou šou. Nikdo - ani zvědavý pes domácích - při ní nepřišel k úhoně. Hry i ceny do turnaje laskavě poskytly firmy Albi, MindOK a REXhry. Po turnaji se odvážlivci pouští do Bluffu, jehož vítěz je tradičně (od loňska) pánem a první vypadnuvší žánem u poslední snídaně. Zvítězil Honza a žánem se stal Adam, který se své role zhostil s mimořádnou obětavostí.

Vlevo: před vyhlášením turnaje, uprostřed: dárky pro Mihu, vpravo: Adam žánem a Honza jeho pánem

V sobotu dopoledne ještě rychle zasedáme k Eclipsu či Scepteru of Zavandor a dalším hrám, ať toho ještě před odjezdem stihneme co nejvíc. Odpoledne vrcholí turnaj v ping-pongu finálem mezi dosud neporaženými Alčou a MuredeJackem a druhý jmenovaný ke zklamání diváků drtivě vítězí. Před večeří vyhlašujeme výsledky turnaje, vítězí tým Sase (rumunsky šest) ve složení Raven, cholerus a Katka. V mezičase balíme a v devět večer za srdceryvného loučení s Mihou míříme k autobusu. Po cestě nás již žádné kolony nečekají, a tak jsme všichni příjemně překvapeni, že již v poledne jsme v Brně a o nedlouho později dojíždí autobus i do Prahy. Další Osadníci jsou minulostí.

A vy hleďte, abyste si ty příští nenechali ujít!

Web Osadníků Evropy

Pozn.: autor děkuje Fandovi, Martinovi, Zuzce a MuredeJackovi za poskytnutí fotografií.

Sdílet s přáteli: