Recenze hry „Tikající bomba“

Autor: mh | 28.6.2021 | 2

Spoiler alert

Ačkoliv jsem se snažil, aby recenze neobsahovala spoilery, je možné, že již samotné popisy některých principů nebo herních situací mohou svým způsobem napovědět. Mějte, prosím, tento fakt na paměti a ve čtení pokračujte pouze tehdy, pokud vám to nebude vadit. Pro zjednodušení orientace umístím každý text, o kterém se budu domnívat, že by mohl být spoilerem, do černého rámečku, takže na první pohled nebude čitelný. Kdo bude mít zájem, může jej myší označit a text se mu objeví – viz příklad:

Detektivka do kapsy: Tikající bomba je hra, která již ve svém názvu obsahuje přesný popis toho, co nabízí. Jednak je to hra kapesní, čemuž odpovídá i krabička o velikosti klasického balíčku karet (10,5 × 7 × 3 cm), a jednak je to hra detektivní, takže ji můžeme zařadit k hrám jako Detektiv: Po stopách zločinu nebo Kronika zločinu. Hru vydává Albi ve své edici Mozkovna, kde již dříve vyšly první dva díly série Detektivka do kapsy, a sice Vražda na univerzitě a Pád z okna. Tato trojice je také označena jako Série I, takže nelze vyloučit, že někdy v budoucnu spatří světlo světa i Série II, případně III atd.

Balení a příprava hry

Jak již jsem zmiňoval, jedná se o karetní hru, takže v balení nenajdete nic jiného než karty. Těch je celkem 91 a jejich kvalita je standardní. Technicky jsou rozděleny do devíti balíčků – i, B, D, N, O, P, R, S a T, v rámci kterých jsou ještě dále očíslovány 1, 2, 3, až kolik je potřeba (každý balíček má jiný počet karet).

Hru není potřeba nijak zvlášť připravovat. Maximálně je vhodné roztřídit karty do již zmiňovaných balíčků, aby se lépe hledaly. Balíčky nemíchejte, a jak už u podobných typů her bývá zvykem, nedívejte se na jejich rubové strany. Bude se vám také hodit tužka a papír na poznámky a k zahození není ani stůl s dostatkem místa pro všechny hráče. Těch podle oficiálních údajů na krabičce může být 1 až 6, ale protože se jedná o hru kooperativní, je horní hranice spíše technická. Podobně je možné přistupovat i k doporučenému věku, protože 14+ let je uvedeno nejspíš proto, aby se vyhovělo nějakým normám vzhledem k tématu.

O co ve hře jde a jak se hraje

Nikoho asi nepřekvapí, že tématem hry je vyšetřit zločin. V předchozích dvou dílech se jednalo o vraždy, zde máme co do činění s atentátníkem, který nastražil bombu do chemické továrny k nádržím s toxickými látkami, takže její výbuch by způsobil značné škody jak na majetku, tak na zdraví a možná i životech lidí. Úkolem hráčů je společnými silami jednak vypátrat pachatele a jednak bombu včas deaktivovat.

Na začátku hry je nutné přečíst instrukce na kartách i1 až i6. Ty vás nejprve seznámí s herními principy, které jsou opravdu triviální, a pak vás uvedou do situace, ve které se vaše skupina nachází.

Role

V této souvislosti je nutné se zmínit o roli, ve které budou hráči vystupovat. Hra totiž nechce být jenom dalším dílem v sérii, ale umožňuje se svým způsobem vrátit k některému z předchozích případů. Ve Vraždě na univerzitě hráči představovali policisty, zatímco v Pádu z okna se z nich stali investigativní novináři. Pokud některou z těchto her hráli, mohou ve stejné roli pokračovat i v Tikající bombě – mohou z nich tedy opět být buď policisté, nebo novináři. Pozor však – při hraní některé z těchto rolí je nutná znalost určitých detailů příslušné hry. Pokud jste ji tedy nehráli, nebo si už na detaily nepamatujete, je pro vás připravena role třetí – zaměstnanci chemické továrny (inženýři). Tato role se uvádí jako nejjednodušší, protože nejen, že nevyžaduje znalosti předchozích her, ale navíc poskytne hráčům oproti ostatním rolím určitou výhodu.

Všichni hráči musí hrát stejnou roli, kterou je nutné si zvolit hned na začátku při přípravě a v průběhu hry ji nelze změnit.

Princip hry

Hlavním herním principem je zjišťování informací z příslušných karet a na jejich základě dedukování o tom, co se stalo a kdo za to může.

První hráč přečte první kartu i1. Na ní jsou kromě vlastních informací i tzv. vodítka, která se odkazují na některou jinou kartu. Vodítka se poznají podle podtržení a symbolu šipky, kterým jsou zakončena. Na kartě může být jedno nebo i více vodítek, která většinou odkazují na nějakou jinou kartu. Hráč, který je na řadě, se rozhodne, které z nich budou nyní sledovat, tj. kterou další kartu odhalí. V rámci jedné akce lze zvolit pouze jedno vodítko. Protože je hra kooperativní, mohou o tom všichni diskutovat a dávat návrhy, konečné rozhodnutí je však pouze na aktivním hráči. Jakmile se rozhodne, stane se aktivním hráčem další hráč v pořadí. Tímto způsobem je zaručeno, že nikdo nezůstane odstrčen, ale každý bude mít ve hře několik okamžiků, kdy bude moci sám rozhodnout o dalším postupu.

Není nutné vybírat pouze mezi vodítky z aktuálně čtené karty. Vždy je možné zvolit kterékoliv vodítko i z dříve přečtených karet, které ještě nebylo využito. Může se také stát, že na některé kartě žádné vodítko není. V takovém případě tento směr vyšetřování dospěl ke svému konci a je potřeba se zaměřit na jiná vodítka. To ale ještě nemusí znamenat, že jste se vydali špatným směrem, prostě jste jenom z této větve vytěžili maximum.

Bomba

Samozřejmě není možné zapomenout na to, že v příběhu je nastražena časovaná bomba, takže občas je na některé z odhalených karet pokyn k otočení vrchní karty z balíčku T a vykonání instrukcí, které jsou na ní uvedeny. Zpočátku se neděje nic zlého, ale s dalšími otočenými kartami se situace postupně zhoršuje, některé jiné dosud neodhalené karty přestávají být dostupné a v nejhorším případě dojde dokonce k výbuchu bomby. Není těžké si domyslet, že to znamená prohru.

Otáčení karet z balíčku T se nedá úplně vyhnout, protože představuje ubíhající čas, při vyšetřování je však potřeba volit pokud možno optimální postup, aby se hráči dostali ke kýženému cíli dříve, než bomba vybuchne. Každé zdržování se nepodstatnými věcmi se může nepěkně vymstít.

Konec hry

A to je všechno. Tímto způsobem se hráči střídají ve čtení karet a rozhodování tak dlouho, dokud jim není oznámen konec příběhu. Těch je celkem devět různých, ohodnocených jedním až deseti body podle toho, jak hráči hráli, která rozhodnutí  učinili a co všechno zjistili. Je jasné, že výsledek 1/10 je absolutní prohrou, zatímco výsledek 10/10 je nejlepší možný. Ostatní výsledky jsou rovnoměrně rozloženy mezi těmito krajními možnostmi, přičemž jedině 9/10 chybí.

Postřehy a dojmy

Porovnání s jinými podobnými hrami

Z hlediska herního principu je Tikající bomba (i její předchozí dva díly) asi nejvíc podobná Detektivovi – v textu na kartách se objevují odkazy na další karty (zde zvané vodítka), které je nutné postupně zpracovávat. Hráči si až na výjimky sami určují, která z vodítek a v jakém pořadí použijí. Co samozřejmě nejde moc porovnávat, je komplexnost a složitost příběhu. Jeden scénář Detektiva obsahuje sice zhruba pouze třetinu karet, ale do hry vstupuje ještě webová aplikace se svou databází výslechů, důkazů, porovnávání DNA a dalšího dodatečného obsahu.

Pokud nad tím přemýšlím, daly by se najít paralely i s Kronikou zločinu, v níž by se za vodítka daly považovat odkazy na karty míst, postav a stop a za odhalení konkrétní karty zase naskenování příslušného QR kódu a přečtení informací z displeje telefonu. Protože však aplikace v této hře přidává do scénářů i větší dynamiku a možnost panoramatického prohlížení místa činu, myslím, že v konečném důsledku tyto dvě hry srovnávat nelze.

Podle názvu bychom se mohli pokusit porovnat i s dalšími karetními počiny – Detektivka: Krvavě rudé růže a Detektivka: Pohled ducha. Princip, který se v těchto hrách používá, je však dost odlišný od toho použitého v Tikající bombě a mě osobně moc nezaujal.

Ačkoliv by se to nabízelo, podle mě se nedá porovnávat ani s karetními nebo deskovými únikovkami. Oba typy her totiž kladou důraz na něco jiného. V únikovkách se většinou hraje na reálný čas, který se pohybuje kolem jedné hodiny. Hráčům se předkládají hádanky nebo logické úlohy, které musí vyřešit a získat tak kód pro další pokračování. Platí to i pro sérii Detektivní únikovka (tzv. „Leopold“) – ačkoliv má v názvu slovo „detektivní“, přesto je svým zaměřením především únikovkou. V Tikající bombě se řeší prakticky jediná „hádanka“, a to pachatel kriminálního činu. Cílem není řešit jednotlivé dílčí hádanky, ale nasbírat dostatečné množství stop a vydedukovat pachatele. Navíc nehraje roli reálný čas, ale herní počítadlo (karty bomby). Není tedy nutné tolik spěchat, ale naopak v klidu vše dobře promyslet.

Případ

Klíčovou věcí pro detektivní hru je kvalita samotného případu: jak je vystavěno předivo důkazů a falešných stop, co všechno se v průběhu vyšetřování stane a jak moc budou muset hráči použít svůj důvtip a dedukční schopnosti. Troufám si říct, že v této oblasti na tom je Tikající bomba celkem dobře. Cíl našeho snažení je rychle a jednoznačně stanoven, a jak to ve správné detektivce bývá, na začátku máme několik různých podezřelých a tím pádem několik směrů, kterými se pátrání může rozvíjet.

Je fajn, že se autoři pokusili hru obohatit o další prvky, které přidaly trochu dynamiky. Kromě hlavního a několika falešných směrů vyšetřování tak příběh obsahuje i několik vedlejších větví, jejichž absolvováním sice nedosáhnete úplného cíle (odhalení pachatele a zneškodnění bomby), ale můžete třeba zmírnit následky výbuchu, pokud by k němu nakonec došlo. Mohou také nastat některé události, které vaše vyšetřování zkomplikují, anebo naopak zjednoduší (ano, i k takové situaci může dojít). Díky tomu může nastat až již zmiňovaných devět různých konců.

Znovuhratelnost

A dostáváme se k neuralgickému bodu většiny podobných her, a tím je znovuhratelnost. Je jasné, že pokud se dopracujete k nejlepšímu možnému konci 10/10, opakované hraní již nepřichází v úvahu. Ale pokud skončíte s horším skóre, znamená to, že jste někde něco neudělali optimálně, a můžete se pokusit hrát znovu a svůj výsledek vylepšit.

My jsme hráli dvakrát.

Jak vidíte, bylo to s námi ode zdi ke zdi.

Na druhou stranu, doporučená cena hry je 199 Kč, za což se už dneska nepořídí ani jedna vstupenka do multikina, takže nás asi nemusí bolet, pokud si ji koupíme a zahrajeme jenom jednou, případně dvakrát nebo třikrát (víckrát to asi opravdu nikdo hrát nebude). Navíc se bude dát bez problémů prodat nebo věnovat někomu jinému.

Role

Trochu zpestřit základní herní princip se snaží role. Jak už jsem zmiňoval, hrát můžete za inženýry z chemičky, za policisty, anebo za investigativní novináře. Podle údajů v instrukcích se hra za inženýry považuje za nejjednodušší (s čímž bych asi souhlasil), zatímco hra za novináře za nejtěžší (s čímž bych tak úplně nesouhlasil – viz dále).

Podívejme se na to, jak role tuto snahu o zpestření hry naplňují. Upřímně řečeno, nijak zvlášť. Nejdřív tak nějak z logiky věci – klíčové informace musí hráči získat, ať už hrají za jakoukoliv roli. Role se v tomto případě projeví pouze tím, kdy a jakým způsobem ji získají. Nejjednodušší to mají inženýři, zatímco policisté a novináři si tuto informaci musí zasloužit trochu více.

Pojďme dál. V instrukcích se píše, že pro hraní policistů je nutné mít znalosti z příběhu Vražda na univerzitě a pro hraní novinářů zase znalosti z příběhu Pád z okna. Zajímalo mě, jak to bude provedeno, a hlavně, jak to bude zapracováno do příběhu. A tady jsem byl v zásadě zklamaný.

Požadovaná znalost navíc neměla žádnou souvislost s aktuálním případem a byla tak pouze samoúčelná, aby byla naplněna úvodní proklamace nutné znalosti předchozího případu. Rozumím snaze autorů vnést do vyšetřování trochu nové prvky a alespoň volně propojit jednotlivé příběhy, ale zrovna v tomto případě se to podle mého názoru moc nepovedlo a požadovaná znalost hráče spíše prudí. Pokud chtěli případy propojit, měli již od začátku série vytvořit těsnější vazbu mezi příběhy, která by se projevila až při hraní tohoto třetího případu.

Také si myslím, že je diskutabilní požadovat znalosti předchozích případů, když od jejich vydání uplynulo už docela dost času. A to nemám na mysli jenom český překlad, ale i originál. První díl má totiž datum vydání 2019, další dva pak 2020. Pokud bych chtěl aplikovat podobný princip, měly by všechny části vyjít současně, aby je hráči měli možnost koupit najednou, jinak to podle mě ztrácí smysl.

Úplně bych ale nápad s rolemi nezatracoval, s výjimkou samoúčelného požadavku na znalost předchozích příběhů se mi to docela líbilo. Jen mi přišlo, že někde trochu zaskřípala logika, protože některé z rolí bylo občas upřeno něco, co klidně mohla zvládnout. A taky že těch okamžiků, kdy hraní za nějakou roli mělo vliv na větvení příběhu, mohlo být víc. Jenže to by pak nejspíš balíček musel být o pár desítek karet obsáhlejší.

Chyby ve vodítcích

Bohužel i v této hře si zařádil tiskařský šotek, čímž se dostávám k vysvětlení, proč jsem výše uvedl, že nesouhlasím s tím, že hraní za novináře je nejtěžší. Možná to tak bylo původně zamýšleno, ale díky tiskařskému šotkovi se novinářům situace paradoxně o něco zjednodušila.

Když jsme hru definitivně dohráli, rozhodl jsem se nakreslit si diagram celého příběhu, abych zjistil, co všechno ve hře může nastat. A k mému překvapení mi zůstaly čtyři karty, na které se odnikud neodkazovalo. Ty karty se týkaly právě jednoho rozhovoru v novinářské roli.

Zahájil jsem tedy úplně jiný druh vyšetřování a brzy jsem přišel na to, kde se stala chyba. Ta se vloudila na kartu R1. Zde je evidentně chybný odkaz pro roli novinářů. Správně to má být R2, nikoliv R7, jak je uvedeno. Tato chyba však nemá za následek, že by hru v roli novinářů nebylo možné dohrát, ale paradoxně hru pro novináře zjednoduší.

Aby toho nebylo málo, tak jeden chybný odkaz je i na kartě R2, ke které se ale hráči vinou předchozí chyby nemají jak dostat. Na této kartě je dvakrát uveden stejný odkaz R5, přičemž první z nich má být R4.

Chyby se stávají a zabránit jim nelze. U her podobného typu jsou však takové chyby docela prekérní, protože dost často znemožní hru vůbec dohrát. Tady si alespoň šotek zařádil takovým způsobem, že hra zůstala hratelná a ještě se svým způsobem zjednodušila.

Není evakuace jako evakuace

Kromě výše uvedených chyb jsem narazil ještě na jistou terminologickou nesrovnalost, týkající se pojmu evakuace. Na lícové straně některých karet je poznámka, která vypadá nějak takto: „Během evakuace neodstraňujte tuto kartu...“ Pokračování textu se pak mírně liší podle typu karty. Konkrétně pro kartu O15 zní: „Namísto toho začněte odstraňovat karty z balíčku P.“

Jedna z dalších karet vám pak v určitý okamžik řekne: „Ředitel ChemFactu se nečekaně vrátil ze služební cesty… a nařídil evakuaci svých zaměstnanců. Odstraňte všechny nevyložené karty z balíčku O…“ A, máme tu evakuaci, řekli jsme si. Jenže něco nesedí. „Odstraňte všechny nevyložené karty z balíčku O“ × karta O15: „Během evakuace neodstraňujte tuto kartu. Namísto toho začněte odstraňovat karty z balíčku P.“ Tak jak to tedy je? Máme odstranit všechny zbylé karty z balíčku O, nebo kartu O15 máme nechat a místo ní… co vlastně? Začít odstraňovat karty z balíčku P? Začít odstraňovat? Vid nedokonavý? Tedy postupně? Ale jak postupně? Kdy? Za jakých okolností? Nebo si nebudeme hrát na jazykovou správnost a máme odstranit všechny zbylé karty z balíčku P? A není toho odstraňování najednou nějak moc? Celé je to nějaké podivné a člověk se v tom přestává orientovat.

A pak tu máme jinou kartu, která v úplně jiný okamžik sdělí: „… o situaci informoval starostu, který vyhlásil evakuaci. Po každém z následujících tahů odstraňte vrchní kartu z balíčku S… lidé opustili město. Je-li balíček S vyčerpaný, pokračujte v odstraňování z balíčku O a pak P.“ A vida, máme tu další evakuaci, tentokrát obyvatelstva.

A najednou začínají dávat instrukce na líci karet smysl. Tyhle poznámky totiž platí pouze v případě evakuace obyvatelstva, zatímco v prvním případě se jednalo o evakuaci zaměstnanců továrny a na tu se nevztahují. Není totiž evakuace jako evakuace. Evakuace zaměstnanců je jednorázová záležitost a pouze se bez dalšího odstraní ze hry všechny dosud nevyložené karty O bez ohledu na poznámky na lícové straně. Evakuace obyvatel je však postupná záležitost a v každém tahu se odstraní jedna karta z příslušného balíčku (lidi postupně opouštějí město). Karty, které mají na sobě zmiňovanou poznámku, jsou však na evakuaci nezávislé a proto se v tomto případě nebudou odstraňovat.

Má to zajisté svoji logiku a evakuace obyvatelstva představuje zajímavou příběhovou variantu. Jenom to možná chtělo lépe odlišit evakuaci obyvatel od evakuace zaměstnanců. Například by text mohl znít: „Během evakuace obyvatelstva…“. A na kartě, kde se evakuace vyhlašuje, mohlo být: „… který vyhlásil evakuaci obyvatel. … Nyní se nacházíte v režimu evakuace obyvatelstva a začínají platit instrukce na lícových stranách některých karet.“ Bylo by to jasné a srozumitelné.

Závěrečné zhodnocení

Možná by se z předchozích řádků mohlo zdát, že jsem Tikající bombu poněkud rozcupoval. To však není pravda. Hra v podstatě naplňuje to, co slibuje. Za svých 200 Kč člověk nemůže očekávat nějaké komplexní a dechberoucí dobrodružství na několik večerů. Tikající bombu je nutno brát jako takovou jednohubku – jako když dostanete chuť na chlebíček a půjdete si ho koupit, ačkoliv vám bude jasné, že se nejedná o vrchol kulinářského umění, nebo když si budete chtít zajít do kina na oddychový film. Příběh je vystavěn celkem smysluplně, šedé mozkové buňky si taky přijdou na své, i když nebudou muset podat nějak zvlášť brilatní výkon. Což ale zase může vyhovovat těm, kdo mají rádi detektivky, ale neumí louskat příliš komplikované záhady. Příběh obsahuje falešné stopy, několik celkem zajímavých principů (evakuace, s drobnými výhradami role) a jde odehrát poměrně rychle (my jsme první hru hráli 50 minut a druhou 17). Trochu zamrzí těch pár chyb a nedorazů, které se do hry vloudily, ale naštěstí neznemožňují ji dohrát.

Sdílet s přáteli: