Recenze hry „Tajemné muzeum“

Autor: mh | 29.11.2020 | 2

Poslední den vaší dovolené ve Florencii jste osloveni neznámým mužem, který vám nabízí zdarma vstupenku do Muzea vědy a techniky a ještě více vás navnadí informací o vystaveném pokladu ze slavné lodi Kryštofa Kolumba Santa Maria. Nenecháte se pobízet, vezmete si vstupenku a jdete se do muzea podívat. Když však vstoupíte do haly, zjistíte, že jste v ní úplně sami. Navíc se vstupní dveře za vámi zavřou a vy zůstanete uvnitř zamčeni. Dojde vám, že jedině pokud se vám podaří vyřešit všechny hádanky muzea, dostanete se ven. V opačném případě hrozí, že se stanete jedním z jeho exponátů.

O sérii Exit: Úniková hra

[Poznámka: Následující odstavce popisují obecné principy série Exit: Úniková hra. Jsou stejné u všech her této série, takže pokud jste je již četli, můžete klidně přeskočit až na odstavec, nadepsaný Tajemné muzeum.]

Exit: Úniková hra je série deskových únikovek, jejichž autory jsou němečtí manželé Inka a Markus Brandonovi a které vydává tamní nakladatelství Kosmos, na jehož stránkách je v současné době k dispozici celkem 21 dílů.

Podle údajů z BGG to navíc vypadá, že série Exit stála přímo u zrodu deskových únikovek, protože jeho první dobrodružství vyšlo v roce 2016, kdy světlo světa spatřil i první díl série Escape Room: Úniková hra (Unlock! až v roce 2017). V odkazovaném seznamu je v této kategorii uvedena také hra z roku 2015 Escape from Enigma, ovšem podle popisu se jedná spíše o blufovací hru bez luštění hádanek, takže tu bych mezi deskové únikovky ani nepočítal.

Prvenství série Exit také možná stojí za tím, jak vypadá. Zatímco novější hry se dost často snaží přinášet příběh, častokrát na pomezí RPG, který využívá principy únikových her (především luštění hádanek a získávání kódů ke dveřím nebo systémům), ale může se i vyvíjet na základě předchozích rozhodnutí hráčů (tím spíš, pokud využívá pomocnou aplikaci), Exit se snaží o „čistokrevnější“ převedení zážitku z klasických únikových místností na hrací stůl (aspoň tomu tak bylo u těch lokalizovaných dílů, které jsme hráli). Neobsahují tedy epický, v čase se vyvíjející děj, ale spíše tematické uvedení do situace, ve které se hráči nacházejí. Ti po přečtení několika úvodních odstavců zjistí, že z různých důvodů zůstali uvězněni na určitém místě (místnost, chata, ostrov apod.), a aby se osvobodili, musí vyluštit řadu hádanek. Podle mého názoru takový přístup nejlépe odpovídá tomu, jak fungují klasické únikové místnosti.

Příprava hry

Příprava hry je velmi jednoduchá a rychlá. Z krabičky vyndáte karty, které roztřídíte podle rubových stran na tři balíčky, přičemž zelené nápovědní karty můžete ještě rozdělit na deset balíčků podle uvedeného symbolu v pořadí „1. nápověda“, „2. nápověda“ a „Řešení“, a připravíte si po ruce papírový sešitek (knihu) a speciální předměty. Nic z toho zatím neotevíráte, ani si podrobněji neprohlížíte.

Z první strany pravidel si přečtete úvod příběhu, a pokud hrajete hru ze série Exit poprvé, tak i celá pravidla. Při dalších hrách můžete pravidla klidně přeskočit, neboť jsou pro celou sérii stejná. Jakmile jste připraveni ke hře, spustíte stopky nebo si poznamenáte aktuální čas zahájení hry, otevřete první stránku sešitku a následujete instrukce.

Princip hry

Všechny díly série fungují na stejném principu. Hráči musí vyluštit deset hádanek, přičemž řešením každé z nich je trojmístný kód (většinou číselný, ale občas se vyskytují hieroglyfy, barvy či jiné symboly). Zadávání hádanek je řešeno pomocí rébusových karet, které mají červenou rubovou stranu a jsou označeny písmeny abecedy A, B, C, … Celkový počet rébusových karet se v jednotlivých dílech mírně liší, většinou jich je kolem 25. Hráči se postupně dozvídají pokyny, které rébusové karty mají odhalit. Tak se posouvají v ději a dozvídají se zadání jednotlivých hádanek.

K zadávání vyluštěných kódů slouží dešifrovací kotouč, který je složen ze čtyř otočných kartonových disků. Kotouč je rozdělený na deset výsečí, přičemž každá výseč je uvedena jedním z grafických symbolů a je určena pro jednu konkrétní hádanku se stejným symbolem (kolečko, čtverec, trojúhelník, kosočtverec, šestiúhelník, hvězda, měsíc, kříž, „ypsilon“ a „symbol hradu na turistických mapách“).

Pod příslušný symbol je potřeba nastavit kód a v okénku na prostředním disku přečíst číslo odpovědní karty (má modrý rub s číslem), kterou je nutno odhalit. Karta může obsahovat „X“ a informaci, že kód je špatný. V takovém případě je nutné se znovu zamyslet a zkusit přijít na jiný kód. Jindy odpovědní karta obsahuje tabulku s deseti vyobrazenými předměty a každý řádek odkazuje na jinou odpovědní kartu. V takovém případě si hráči musí zvolit ten předmět, který obsahuje symbol, jehož hádanku právě řeší, a odhalit odkazovanou odpovědní kartu. Ta může opět zobrazit „X“, protože kód je i přesto špatný, nebo hráčům popíše, že se jim podařilo konkrétní předmět otevřít a mohou pokračovat ve hře. Ve většině případů to znamená, že dostanou pokyn k odhalení dalších rébusových karet.

Mně osobně se tento způsob zadávání a vše, co je s tím spojené (karty řešení), velmi líbí. Za prvé hry nepotřebují žádnou pomocnou aplikaci (ačkoliv já osobně proti aplikacím nic nemám) a za druhé to přece jenom trochu evokuje reálné nastavování číselných zámků. Následný dvoustupňový systém karet řešení pak chytře eliminuje jeho prozrazení při náhodném zahlédnutí lícové strany některých karet.

Nedílnou součástí hry je také papírový sešitek (v pravidlech mu říkají kniha), který bývá pojmenován podle situace, ve které se hráčské postavy vyskytly. Někdy je to kniha hostů, jindy složka výzkumného projektu, je bez názvu, či obsahuje název hry. Jakmile je hra odstartována, můžete si jej většinou prolistovat (existují však i výjimky, kdy je možné se na jednotlivé stránky podívat, až vám to hra dovolí). Obsah sešitku je nutný k vyluštění některých hádanek, na některých stránkách také může být vyobrazeno aktuální prostředí, ve kterém se nacházíte.

Každý díl pak ještě obsahuje několik málo speciálních předmětů (většinou se jedná o kartonové desky s vylamovacími částmi), které taktéž poslouží k řešení některých hádanek.

Pokud si s hádankou nevíte rady, jsou k dispozici nápovědní karty se zeleným rubem a příslušným symbolem. Pro každou hádanku je k dispozici 1. a 2. nápověda a třetí karta již prozradí řešení. Počet odhalených nápovědních karet se pak projeví na výsledném hodnocení. Pravidla však v tomto směru obsahují zajímavou instrukci: „Při počítání karet s nápovědou berte v úvahu pouze ty, které vám poskytly NOVÁ vodítka nebo řešení“. To se mi velmi líbí a elegantně to řeší problémy s nápovědami v tom směru, že dost často první nápověda „poradí“ něco, co už dávno víme, ale přesto si za ni musíme započítat trestné body. V Exitu takovou nápovědu nebudete vůbec započítávat! Na druhou stranu i taková nápověda může pomoci – aspoň víte, že uvažujete správným směrem.

Vaše výsledné hodnocení

Jakmile správně vyřešíte poslední, desátou úlohu, zastavíte stopky, případně si poznamenáte aktuální čas ukončení hry. Pak se podíváte do tabulky, uvedené v pravidlech, a podle času, potřebného na vyřešení všech hádanek, a počtu použitých nápovědních karet získáte hodnocení vašeho výkonu v rozmezí 1–10 hvězdiček. Výsledné skóre si můžete spolu s dalšími poznámkami (jména hráčů, datum a čas, subjektivní dojmy) poznamenat do tabulky na poslední straně pravidel, která slouží jako takové vysvědčení nebo, chcete-li, diplom za absolvování hry.

Typické znaky

U všech her série Exit a u jejich hádanek lze vysledovat některé typické znaky, které tak tvoří určitý trademark. O některých jsem už psal výše (např. systém „rébusové karty – dešifrovací kotouč – dvoustupňový systém karet řešení“), o některých se zmíním teď.

Boření čtvrté stěny

Termín „boření čtvrté stěny“ se vyskytuje především ve filmu nebo na divadle, kdy se tím míní situace, kdy např. herec promlouvá přímo k divákovi, nebo kdy se ve filmovém záběru plánovaně objeví členové štábu (většinou v komediích). Podobnou taktiku můžeme najít i v deskových únikovkách, kdy k vyřešení nějaké hádanky hráči potřebují „překročit čtvrtou stěnu“. Tento princip jsem zatím nalezl použitý ve všech příbězích série Exit, které jsem doposud hrál (ale nutno říci, že je oblíbený i v jiných únikovkách). Nechci tady podrobně specifikovat, co konkrétně mám na mysli, protože bych tím až moc napovídal řešení některých hádanek, ale třeba si na „čtvrtou stěnu“ vzpomenete, až na ni při hře narazíte.

Destrukce herního materiálu

A dostáváme se k velmi diskutabilnímu znaku. Autoři s oblibou koncipují hádanky tak, že pro jejich vyřešení je nutné zničit některý herní materiál. Ať už je potřeba ho popsat, zohýbat, nebo přímo rozstříhat. V některých příbězích k destrukci téměř nedochází, narazil jsem ale na takové, kde bylo potřeba celý sešitek postupně zlikvidovat. Posedlost autorů ničením herního materiálu jde dokonce tak daleko, že občas je nutné zničit i některé herní karty! Přijde mi, že míra destrukce se zvyšuje s novými příběhy. Právě ten, u kterého byla potřebná destrukce nejmírnější, patřil k těm nejstarším, zatímco čím novější, tím destruktivnější.

Na nutnost zničení herního materiálu je upozorňováno jak na krabici, tak i v pravidlech, kdo si tedy hru koupí, je si toho dopředu vědom. Autoři k tomu poznamenávají: „Hru lze hrát pouze jednou – poté již budete znát všechny rébusy a nebudete herní materiál dále potřebovat!“

Ne že by to v zásadě nebyla pravda. Navíc hry nestojí mnoho – cena originálních se pohybuje kolem 12,66 €, u nás pak kolem 379 Kč, což určitě nikoho finančně nezruinuje. Návštěva skutečné únikové místnosti stojí mnohonásobně více (i když zážitek je samozřejmě mnohem atmosféričtější).

Přesto mně osobně je tento přístup poněkud proti srsti. Nemám rád, pokud se něco nenávratně zničí a produkt už pak nebude k použití. Jistě, řešení všech hádanek již znám a asi opravdu nebudu mít důvod stejnou hru hrát znovu. Ale můžu ji chtít třeba prodat, darovat, či alespoň nabídnout k odehrání někomu ze svých přátel. Jistě, autorům, distributorům a prodejcům se toto nemusí pozdávat, protože si mohou myslet, že by se bez přeprodeje nebo půjčování prodalo více kusů za původní cenu. Jenže ono neplatí, že každý, kdo si zahraje půjčenou nebo v bazaru zakoupenou hru, by si ji, nemít tu možnost, zakoupil za plnou cenu – hodně lidí by ji radši spíš oželelo. Navíc zásoba v obchodech jednou dojde a starší díly pak už nepůjde koupit vůbec.

Asi by mi ten destruktivní fakt ani tolik nevadil, pokud by se týkal pouze sešitku a byla možnost si z internetu stáhnout jeho elektronickou verzi a vytisknout si ho znovu, jako to řeší např. Escape Room (dokonce i v české verzi). Ale vzhledem k tomu, že takhle Exity fungují již čtyři roky a vyšlo jich 21 dílů, nepředpokládám, že by se v tomto směru něco změnilo.

Nicméně pomoci si, aspoň trochu, lze. Některé hádanky, které jsou primárně destruktivní, lze vyřešit i nedestruktivně. Někdy to jde bez problémů, jindy to obtížnost řešení docela zvýší. Já například nejprve celý sešitek naskenuji a vytisknu. Hlavní řešení pak provádíme na originálním sešitku, a když to vypadá, že dojde na destrukci, sáhneme po tom vytištěném. S kartami tohle moc provádět nejde, leda by člověk měl při hraní po ruce jak skener, tak tiskárnu a čas strávený skenováním a tiskem by si pak od výsledného hracího času odečetl.

Hádanky a obtížnost

V každém příběhu se hádá 10 hádanek. Navíc je zařazen do jedné ze tří kategorií obtížnosti: začátečník, pokročilý a expert. Od toho se pak odvíjí obtížnost jednotlivých hádanek a celé hry.

Co se týká vlastních hádanek, ukazují na to, že autoři jsou celkem hračičkové a snaží se tvořit hádanky tak, aby nebyly jednotvárné. Řešení téměř každé hádanky obsahuje nějaký fígl, drobný háček, který nutí hráče, aby opustil svoje stereotypy a stal se kreativnějším. S tím samozřejmě souvisí již zmiňovaná potřeba některý materiál ohýbat, stříhat nebo jinak zničit, ale kreativně přemýšlet nutí i nedestruktivní hádanky. To je určitě věc, která se mi na sérii Exit líbí, každá hra je tak výzvou. Sice málokdy nějak výrazně uspějeme, tak dobří luštitelé prostě nejsme, ale na druhou stranu se mi málokdy stalo, že jsem měl k autorskému řešení výhrady.

Autoři se také snaží o co největší pestrost jednotlivých hádanek, a to nejen v rámci jednoho příběhu, ale i v rámci celé série. Některé stereotypy lze sice vysledovat, ale jinak se dá říct, že jsem zatím nenarazil na dvě úlohy, které by byly úplně stejné nebo výrazně podobné.

Lokalizace

O českou lokalizaci se od počátku stará firma Dino, která prozatím lokalizovala 9 dílů a stává se tak k dnešnímu dni (listopad 2020) lídrem, co se týče počtu lokalizací únikovek jedné série. Na záda jí dýchá Albi se sérií Únikovka, ze které přeložila doposud 7 scénářů (což jsou prakticky všechny vydané) plus 2 juniorské v sešitové podobě. ADC Blackfire ještě vydal čtyři díly ze série Escape Room: Úniková hra a to je všechno. Například takový Unlock! zůstal pouze u prvního dílu, ačkoliv samotná obslužná aplikace jich nabízí celkem 8.

Ale abychom nikomu zbytečně nekřivdili – je určitě jednodušší (a levnější) lokalizovat hru v malé krabičce, která obsahuje především karty a několik papírových nebo kartonových elementů, než hry ve velké krabici s větším počtem herních prvků a třeba i podpůrnou aplikací.

Nicméně v každém případě patří Dinu dík, že se do toho pustilo. A vzhledem k tomu, že lokalizované Exity ještě nedosáhly ani poloviny celkově vydaných, nedá se vyloučit, že se časem dočkáme dalších dílů.

Tajemné muzeum

V příběhu Tajemné muzeum jsou hráči uvězněni uvnitř Muzea vědy a techniky ve Florencii. Stejně jako ve všech ostatních Exitech musí vyřešit deset hádanek, aby se dostali ven. K tomu jim neúprosně odtikává čas, který nakonec určí jejich úspěšnost.

Tento příběh má uvedenu úroveň Začátečník, takže je určen primárně pro hráče, kteří nemají s podobnými hrami příliš zkušeností. My jsme se doposud setkali pouze s pokročilou úrovní, a tak jsme očekávali lehkou a pohodovou hru. Jenže opak byl pravdou. Mořili jsme se s úkoly poměrně dost a téměř u každého jsme měli problém „se chytit“. Celkem nám hraní zabralo 115 minut (což jsou skoro dvě hodiny a je to nejvíc ze všech dílů, co jsme hráli) a použili jsme 5 nápovědních karet, které nám přinesly nová vodítka. Vzhledem k tomu, že začátečnická verze má i mírnější hodnotící kritéria, získali jsme i tak pět hvězdiček.

Ale nenechte se mýlit, úlohy nebyly těžké samy o sobě. V zásadě bylo jejich řešení jednoduché a v některých případech i triviální. Nejhorší pro nás bylo naladit se s autory na stejnou vlnu. Jinými slovy – měli jsme problém přijít na tu fintu, která pak vedla k jednoduchému řešení. Možná za to mohl delší čas, který uběhl od posledního hraní nějakého Exitu, nebo jsme prostě jen neměli mysl otevřenou tím správným směrem. Často to spravila první nápověda, následovaná výmluvným facepalmem. Jen jednou jsme museli dojít až k odhalení karty řešení, ale tam se ukázalo, že jsme neprováděli instrukce na kartě přesně tak, jak jsme měli. Pokud bychom se jich drželi slovo od slova, neměli bychom nejspíš problém.

Začátečnická úroveň je tak v této hře představována především hravými úlohami, při kterých je potřeba uplatnit spíš důvtip a kreativitu než přísnou logiku, a také tím, že v jednom okamžiku řešíte pouze jednu úlohu a všechny karty, které aktuálně máte, i „odhalené“ speciální předměty slouží pouze k jejímu vyřešení. Jakmile se vám to povede, můžete tyto karty a předměty odhodit do krabice a hra vás posune k další úloze a tak dále až do konce.

Stránky sešitku (knihy) nejsou k dispozici okamžitě všechny jako v jiných příbězích, ale vždy jen aktuální dvojstrana a pro přemítnutí listu a přechod na další dvojstranu je nutné nejprve vyřešit aktuální úlohu. Díky tomuto přístupu je zde navzdory tomu, co jsem psal v obecném popisu, přítomen náznak vyvíjejícího se děje. Nejedná se sice o nic epického, ale ten děj tam je. Protože jsem žádný jiný začátečnický příběh Exitu doposud nehrál, nevím, jestli je to tak u všech, nebo je to specialita jenom tady. Taky nevím, jestli je tento princip použitý i u některých obtížnějších příběhů – v těch, co jsem zatím odehrál, tomu tak nebylo.

Index destruktivity je v tomto scénáři poměrně velký. Zabrat dostanou nejen stránky sešitku, ale i nejedna rébusová karta. Nám se podařilo scénář odehrát bez újmy na materiálu – sešitek jsem dopředu oskenoval a vytiskl a úlohy s kartami se nám podařilo vyřešit i bez destrukce. Obtížnost byla asi o trochu větší, ale zase jsem uchránil hru pro další použití.

Navzdory našim problémům s hádankami, kdy náš postup spíš připomínal prodírání se hustým křovím nebo bažinou, jsem si alespoň já hru užil. Jak už jsem psal, hádanky měly povětšinou vtipné řešení a občas bylo potřeba být velmi kreativní. A žádné dvě hádanky nepoužívaly k řešení stejný princip, na každou bylo potřeba nastavit mysl do jiné polohy. Velmi vtipná mi přišla hádanka označená křížem, takové mám rád. Asi nejhravější byla hádanka s hvězdou, ačkoliv to zrovna u ní jsme se museli vlastní vinou nechat poddat. A hádanka s kolečkem zase představuje nečekanou technickou vychytávku.

Závěrečné zhodnocení

Série Exit: Úniková hra je průkopníkem žánru deskových únikovek. Předkládá atmosféru reálných únikových místností v té nejčistší podobě. Žádný komplikovaný epický příběh, pouze základní uvedení do děje, v němž jste se ocitli, a pak už je vašim úkolem vyřešit deset hádanek (což představuje otevření deseti zámků). That’s all folks. Vystačí si s málem: s plus minus 85 kartami, jedním papírovým sešitem a několika málo doplňkovými komponenty. K zadávání vyřešených kódů nepotřebuje aplikaci, ale používá mechanický kartonový dešifrovací kotouč. To, spolu s umístěním hry do nevelké krabičky, umožňuje přibalit ji na cesty a zahrát si s partou i v místech bez internetového připojení.

Devízou je také to, že i přes množství vydaných scénářů zůstávají základní principy stejné. Každý, kdo už někdy nějaký scénář ze série odehrál, si bude hned umět představit, co ho asi čeká. Je to něco jako hamburgery od McDonalda – ty by taky kdekoliv na světě měly chutnat stejně.

Diskutabilním prvkem je nutnost při hře část herního materiálu zničit. Mně osobně to vadí, ale jsem si jistý, že se určitě najde dost těch, kteří jsou schopni tuto hru akceptovat jako spotřební zboží a po použití vyhodit. Na druhou stranu se nám zatím vždy podařilo hru odehrát tak, že jsme materiál uchránili. Pomohli jsem si však často naskenováním sešitu a jeho vytištěním před samotnou hrou.

Příběh Tajemné muzeum je určen pro začátečníky, ale rozhodně to není trivialita pro malé děti. Makovička se nám pěkně zapotila. Hlavní rozdíl oproti obtížnějším scénářům tkví především v tom, že hádanky k řešení předkládá postupně jednu po druhé, a nikoliv více najednou. Hádanky vyžadovaly kreativitu a důvtip (odbourání stereotypů).

Celá série i konkrétní příběh jsou povedenými kousky. Pokud si jakkoliv vyřešíte nejdiskutabilnější prvek (destruktivitu), tak vám přinese spoustu zábavy a notně zaměstná vaše šedé mozkové buňky.

Sdílet s přáteli: