Recenze hry „Jeho poslední karta“

Autor: mh | 15.11.2021 | 5

Jeho poslední karta je karetní hra ze série Zaostřeno na zločin, kterou na český trh přináší firma ADC Blackfire. Jedná se o poslední dobou oblíbený žánr detektivní hry, kdy hráči vystupují v rolích vyšetřovatelů a snaží se vyřešit zločin, v tomto případě konkrétně vraždu. Ve stejné sérii vyšla ještě hra Posel špatných zpráv, jejíž recenzi si také brzy budete moci přečíst.

Herní materiál představuje pouhý balíček 55 karet, očíslovaných 0–54, který je uložen do menší krabičky o rozměrech 9,5 × 12,5 × 2,6 cm společně se sešitem s pravidly a řešením případu. Hru si tak můžete vzít klidně s sebou na cesty, ale nepočítejte s tím, že si ji zahrajete třeba ve vlaku, budete totiž potřebovat trošku větší hrací plochu, než tam bývá k dispozici. Ale určitě nebude problém si ji vzít třeba na chatu a tam si s přáteli zahrát na detektivy.

Princip hry

Hlavní scéna

Princip hry a pravidla jsou opravdu triviální. Nehraje se na žádná kola či tahy, hráči od začátku postupují společně. Na rubu karty č. 0 se dozvědí základní instrukce, jak vytvořit tzv. hlavní scénu. Prvních patnáct karet (č. 1–15) vyloží lícem dolů na stůl do obdélníku o třech řádcích a pěti sloupcích (je to vidět i na obrázku výše). Kresba na rubech karet vytvoří obrázek místa zločinu. Na lícové straně karty č. 0 si k tomu přečtou úvod případu (kdy a kde byla nalezena mrtvola a pár základních údajů) a mohou začít vyšetřovat.

Autorem je Stéphane Anquetil. Jeho jméno nemusí být fanouškům detektivních her neznámé, neboť má „na svědomí“ také scénáře z rozšíření Noir ke hře Kronika zločinu. A můžu říct už teď, že inspirace Kronikou zločinu je vidět, i když se zde nepoužívá žádná aplikace. Třistašedesátistupňové panoramatické prohlížení místa činu je nahrazeno již zmiňovanou hlavní scénou vytvořenou z počátečních karet. Hráči si musí nejprve dobře prohlédnout, co všechno se na rubech karet nachází. Pokud je nějaká část scény zaujme, mohou příslušnou kartu otočit lícem nahoru a dozvědět se podrobnosti.

Vodítka

Hlavním (a prakticky jediným) motorem celého vyšetřování jsou tzv. vodítka. Na některých kartách získáte odkazy na čísla dalších karet, které si můžete z balíčku vzít a tím směrem napřít své pátrání. Není to nic nového, na stejném principu fungují podobné hry, ať už se jedná třeba o Detektiva nebo o již zmiňovanou Kroniku zločinu.

Mírné ozvláštnění (i když se taky nejedná o žádnou novinku) přináší podmíněná vodítka — abyste si mohli takovou kartu vzít, musíte vlastnit určitý předmět, neboli musíte nejdříve odhalit kartu, na které se požadovaný předmět nachází. Tyto předměty jsou charakterizovány číslem a názvem, např. „#1 ZBRAŇ“. Klíčové pro podmíněná vodítka je uvedené číslo, název předmětu je podružný.

Trochu netradiční ovšem už je skutečnost, že na místě činu objevíte nějaké otisky prstů, které pak musíte porovnávat s otisky prstů jednotlivých podezřelých. Správné přiřazení otisků prstů ke konkrétním podezřelým je jedním z klíčových prvků vyřešení případu. A můžu říct, že to bylo příjemné zpestření hry.

Vedlejší scény

Dalším zpestřením pak jsou určitě tzv. vedlejší scény. Některé karty mají na svém rubu poznámku, že máte dokončit scénu s dalšími kartami. V takovém případě si nelížete jenom jednu kartu, ale všechny uvedené a umístíte je lícem dolů vedle sebe podobně jako hlavní scénu, aby jejich ruby taktéž vytvořily příslušný obrázek. To se používá především v případě, že vás vyšetřování přivede na jiné místo, jehož prozkoumání může být důležité. Tento scénář sice obsahuje pouze dvě vedlejší scény, ale i tak je to fajn.

Podání hlášení

Vlastní vyřešení se pak provádí pomocí odpovědí na otázky, které jsou položeny v pravidlovém sešitu. K této závěrečné fázi hry, které se říká podání hlášení, se můžete odhodlat, kdykoliv chcete. Důležité pouze je, abyste měli jasno o klíčových bodech případu. Taktéž nezáleží na reálném čase, který vám vyšetřování zabralo.

Otázky jsou dvojího druhu — hlavní a doplňující. Hlavní se vztahují přímo ke zločinu a umožňují identifikovat pachatele a jeho motiv a je nutné je správně zodpovědět pro úspěšné absolvování hry. Doplňující otázky se ptají na širší souvislosti, vedlejší motivy apod. Jejich správné zodpovězení vám může navýšit celkové hodnocení.

Způsob odpovídání také nezapře inspiraci Kronikou zločinu. Najdeme tu sice i otevřené otázky, na které je potřeba odpovědět slovem nebo větou, ale mnohem častěji se objevuje požadavek na odpověď číslem příslušné karty. Typicky na otázku „kdo je pachatel“ je vyžadováno uvedení čísla karty s pachatelem. Kdo znáte Kroniku zločinu, tak víte, že tam se odpovídá výhradně skenovaním karet, což je jenom elektronická varianta téhož.

Otázky bývají formulovány tak, aby pokud možno eliminovaly náhodné tipování. Kromě základního dotazu „kdo“ ještě bývají doplněny o otázky jako „které karty toto dokazují“. Nestačí tedy si někoho tipnout, ale je potřeba se opravdu dobrat těch správných důkazů.

Hodnocení

K hodnocení se pak používá systém hvězdiček. Po zodpovězení všech otázek si hráči nalistují řešení případu. Tam jsou uvedeny přesné odpovědi, správná čísla karet včetně všech důkazů, které dané tvrzení podporují. Některé z odpovědí a čísel karet jsou zobrazeny modře. Za každou „modrou“ odpověď, kterou měli hráči správně, si zapíšou jednu hvězdičku. Nakonec, pokud správně zodpověděli klíčové hlavní otázky, si sečtou karty hlavní scény, které nebyly otočeny, a ostatní karty z balíčku, které nebyly použity. Za každých pět nepoužitých karet si přičtou jednu hvězdičku navíc. Čím méně karet hráči pro vyřešení případu použijí, tím lepší bude jejich celkové skóre.

Na konci však chybí nějaké zhodnocení, které by vám podle výsledného počtu hvězdiček naznačilo, jak dobře jste si vedli. Něco jako: 0 = totální mimoni, 1–3 = slabé, 4–6 = ušlo to atd. Můžete si svůj výsledek zapsat do tabulky v síni slávy na předposlední straně a porovnat se s jinou skupinou, které hru předáte. Takto můžete nechat vyšetřovat více skupin a jejich výsledky si průběžně zapisovat a nakonec sestavit jakýsi žebříček úspěšnosti. Ne, že by to byla špatná metoda, ale přesto mám pocit, že nějaké autorské hodnocení, nebo aspoň maximální počet hvězdiček uvedeno být mohlo. Ale opět tu asi zapracoval duch Kroniky zločinu, kde to zobrazením hvězdiček také končí.

Analytický drobnohled

Protože hra neobsahuje uvedení maximálního počtu dosažitelných hvězdiček, pokusil jsem se tuto informaci zjistit sám. Namaloval jsem si strom karet a jejich vzájemných vazeb. Potom jsem si v něm vyznačil všechny karty, které byly potřeba pro zodpovězení hlavních otázek. Podobně jsem tak učinil pro otázky doplňující. A pak jsem pro každou vyznačenou kartu vyhledal nejkratší cestu od některé z karet hlavní scény. Tím jsem dostal teoretický minimální počet karet, které bylo potřeba použít, abychom se dobrali všech odpovědí. Teoretický proto, že jsem nezkoumal, jestli měl hráč šanci na tuto cestu přijít sám o sobě, zajímala mě pouze technická nejkratší cesta.

Zjištění bylo docela zajímavé. V pravidlech se píše: Jestli chcete ukázat tah na branku, podejte hlášení hned, jak najdete hlavní prvky. Ostatní karty neotáčejte, dostanete za ně bonus. Jestliže jste spíše zvědaví a raději byste porozuměli celému příběhu, ve vyšetřování pokračujte. Budete pak mít podklady pro odpovědi na dodatečné otázky.

Správným zodpovězením všech hlavních otázek je možné získat 7 hvězdiček. K získání všech karet, potřebných pro odpovědi na tyto otázky, je nutné použít minimálně 26 karet (7 karet z hlavní scény a zbytek z balíčku). Zbyde tedy 28 nepoužitých karet, což představuje 5 hvězdiček navíc. Celkem je tedy možné získat 12 hvězdiček.

Budeme-li chtít pochopit celý příběh, dopadne situace takto: Správným zodpovězením všech otázek (hlavních i doplňujících) je možné získat 11 hvězdiček. K tomu je potřeba použít minimálně 28 karet (ano, pouze o 2 více než v předchozím případě). Zbyde tedy 26 karet, což představuje také 5 hvězdiček navíc. Celkové skóre je tak dokonce 16 hvězdiček!

Pokud jsem při analýze neudělal nějakou chybu, ukazuje se, že při „tahu na branku“ lze navzdory tvrzení v pravidlech získat méně hvězdiček, než při podrobném prozkoumání celého případu. Nepovažuji to však za vadu, je to pouze důkaz toho, že autor nejspíš nedocenil plný potenciál případu.

A ještě pro zajímavost náš výsledek — 10 hvězdiček (podrobné šetření), z toho 9 za odpovědi na otázky a 1 za zbylé karty.

Příběh

Na detektivní hře je nejdůležitější samotný případ a skutečnost, jakým způsobem bylo potřeba se dobrat k jeho vyřešení. Nevýhoda recenzování takové hry spočívá v tom, že není vhodné prozrazovat téměř nic konkrétního. Určitě mohu konstatovat, že případ byl celkem dobře vystavěn a kvalitou je srovnatelný s případy Kroniky zločinu. Není sice tak košatý (to by karet muselo být podstatně více) a neobsahuje žádné dynamické prvky (např. větvení příběhu na základě hráčských rozhodnutí), přesto zde najdeme i falešné stopy, které mohou nalákat ke svému sledování, jež ale nepřinese kýžený výsledek. Samotný motiv činu nebyl na první pohled zřejmý, ale bylo nutno se k němu prokousat přes ta správná vodítka.

Porovnání s jinými hrami

Nyní se pokusím porovnat Jeho poslední kartu s některými podobnými hrami, se kterými mám osobní zkušenost.

Kronika zločinu

Vzhledem k tomu, že autor hry je zároveň autorem části scénářů pro Kroniku zločinu, srovnání některých konkrétních prvků již proběhlo v předchozím textu. Zde bych to jenom shrnul konstatováním, že ačkoliv se nepoužívá žádná podpůrná aplikace, některé prvky hry jsou Kronice zločinu velmi podobné. I když si neužijete panoramatického prohlížení místa zločinu, máte k dispozici jednu hlavní a několik vedlejších scén, které vám to alespoň částečně vynahradí. Stejně tak velmi podobné je závěrečné hlášení (neboli vyřešení případu), kdy musíte pro některé odpovědi uvést číslo příslušné karty. Kvalita a obtížnost samotného případu je taktéž srovnatelná se scénáři v Kronice zločinu.

Detektiv: Po stopách zločinu

Marná sláva, Detektiv je přece jenom jiná liga. Už jen svojí komplexností, využitím dalších technologií (internetová aplikace), ale také vlastním příběhem, jeho strukturou a přece jenom vyšší náročností. A taky samozřejmě cenou, i když si kupujete hned pět případů a cena jednoho tak vyjde srovnatelně. Zatímco u Jeho poslední karty jsme řešili detektivní hádanku, u Detektiva jsem měl pocit opravdového vyšetřování.

Tím netvrdím, že je Jeho poslední karta špatná hra, pouze říkám, že srovnávat ji s Detektivem je jako srovnávat náš solidní druholigový fotbalový klub třeba s Realem Madrid nebo AC Milán. I druholigový klub může poskytnout svým divákům dobrou zábavu, ale přijde-li na to, Real či AC ho vždycky převálcují.

Detektivka do kapsy

Hry této série jsou cenově a produkčně velmi podobné, i když krabička je menší a počet karet vyšší. Ovšem na rozdíl od Jeho poslední karty přinášejí trochu akčnější model vyšetřování. Kromě obyčejného sledování vodítek, která se samozřejmě i tady používají, případ obsahuje i dynamiku – ubíhá herní čas a v závislosti na tom se mění situace (některé karty pozbývají platnosti, případně může nastat automatický konec hry).

Zatímco v Jeho poslední kartě si připadáte jako např. komisař Maigret, u Detektivek do kapsy spíše jako Bodie a Doyle. Záleží pak na vás, co je vám bližší. Jestli klidné a pečlivé shromažďování důkazů a čirá dedukce, nebo akční honba za pachatelem, kterého není potřeba jenom odhalit, ale také dopadnout, případně mu zabránit v napáchání dalších škod.

Detektivka

V této sérii u nás vyšly zatím tři hry, já osobně jsem hrál dvě, a to Krvavě rudé růže a Pohled ducha. Hry z této série jsou mírně dražší (asi o sto korun), ale především přináší úplně jiný princip hraní. Základem je vytvoření jakési „semi-3D“ scény pomocí krabičky a několika karet. To je určitě zajímavý prvek a kvůli němu jsem si hry pořídil. Hráči hrají sice společně, ale každý má vlastní sadu karet, které nemůže ostatním ukazovat, pouze jim přečíst jejich názvy. Pak se hráči střídají ve vykládání karet, které jsou podle nich pro vyšetřování důležité, nebo v archivování karet, které podle nich důležité nejsou. Vykládání karet však nemůže být libovolné, ale podléhá určitému pravidlu. Na konci vyšetřování pak hráči opět odpovídají na sadu otázek k případu.

Hry této série mají natolik unikátní systém vyšetřování, že je nelze srovnávat s recenzovanou hrou, jedná se o úplně jiné postupy a jiný herní zážitek. Mě však tato série příliš nezaujala a pro mě osobně rozhodně vítězí Zaostřeno na zločin.

Podezřelí

Čerstvou novinkou na poli detektivních her jsou Podezřelí, kteří přinášejí tři volně propojené případy (plus v ceně jeden bonusový, prologový). Princip hry je podobný, místo scén složených z jednotlivých karet dostáváte k případu mapu plus další materiály. Jinak i zde sledujete postupně odkrývaná vodítka v podobě čísel karet. Hlavní rozdíl je v tom, že hráči znají otázky již od začátku a odpovídají na ně v průběhu hraní. Na každou otázku mohou odpovědět vícekrát, ale vždy platí ta poslední. Podle počtu odhalených karet v okamžiku poslední odpovědi získají na konci odpovídající body, čím méně odhalených karet, tím více bodů. Samozřejmě pouze v případě, že bude odpověď správná. Při špatné odpovědi za ni nezískají nic.

Příběhy Podezřelých jsou situovány do 30. let 20. století a jsou inspirovány klasickými detektivkami Agathy Christie. Hraje se to dobře, atmosféra je odpovídající, ale bohužel se nemohu zbavit dojmu, že řešení případů operuje spíše se spekulacemi, než s důkazy. Z tohoto pohledu mi připadá Jeho poslední karta jako rozhodně lepší, s autorským řešením jsme se až na drobnosti dokázali ztotožnit, což se u Podezřelých rozhodně říct nedá.

Závěrečné zhodnocení

Jedná se o typickou „jednohubku“, podruhé už ke hře těžko zasednete. S tím je nutné počítat, ale zase je možné hru bez problémů poslat dál. Předložený detektivní případ byl zajímavý, pravidla jednoduchá a jasná. Obtížnost případu je spíš nižší, což bude vyhovovat i méně zkušeným hráčům. Herní doba závisí na složení skupiny, oficiálně uváděná je jedna hodina, my jsme hráli dvakrát déle, ale podle komentářů lze odehrát i za čtyřicet minut. Samozřejmě, že detektivní hra tohoto typu nemůže propracováním případu soupeřit s detektivními romány nebo filmy. Stejně tak nemůže být věrným odrazem skutečnosti a musí být použito různých zjednodušení. Nenarazili jsme však na žádné hrubé nelogičnosti a vše, co nám hra nabídla, se dalo akceptovat. Pokud toto přijmete, určitě se u Jeho poslední karty dobře pobavíte.

Sdílet s přáteli: