Proklaté Prérijní Pexeso – Stopař

Autor: phex | 30.11.2020 | 5

Tam v horách nad strží, kde nikdy nemlží… teda co to plácám, jinak! Na rozpálených široširých prériích a v nekonekonečných dálavách pod dohledem Manitoua žije v nepřátelství šest indiánských kmenů. Očekávat nájezd bojovníků ze sousedního kmene a předejít mu je lepší než být zaskočen a kdo ví, ten zaskočen být nemůže. Z toho důvodu se kmeny navzájem monitorují pomocí sebevražedně odvážných zvědů. Vy ale chcete přepadat, řezat skalpy, krást ženy i koně, zatímco muži ještě spí pod bizoními kůžemi ve vyhřátých vigvamech. Proto se musíte nepřátelských zvědů zbavit. Prvním předpokladem je nalézt je a to je váš úkol, protože vy jste kontrarozvědčík svého kmene neboli Stopař.

V době kdy mi bylo osm let, nebylo moc deskovek a už vůbec ne těch kvalitních. Stopař nijak ten zbytek (představovaný Lovci pokladů a Fantomem staré Prahy) nepřevyšoval, ale bylo to prostě něco nového s tehdy ještě docela populární tématikou indiánů. V roce 1991 se tak stal Stopař mou obsesí a nejhranější hrou vůbec.

O co ve hře přesně jde? Zkombinujte si Pexeso a Costa Ricu a v podstatě to máte. Nic složitého. Jako v pexesu rozložíte po stole 60 kartiček obrázkem dolů a každý ze dvou až šesti hráčů dostane k dispozici obrázek svého kmene a k němu trojici stopařů – kartiček se zaoblenými rohy. Některé obrázky u rozložených kartiček jsou barevné a představují buď vaše zvědy, nebo zvědy soupeře, zbytek jsou jen černé siluety – tzv. falešné stopy.

Zajímání zvědů probíhá tak, že jako v pexesu otáčíte kartičky, a když si myslíte, že víte o poloze dostatečného množství zvědů, hodíte do hry svého stopaře a karty seberete. Poté co své tři stopaře vypotřebuje jeden z hráčů, hra končí a jde se na sčítání bodů. Vítězem hry se stává ten, kdo zajme nejvíce soupeřových zvědů při nejmenším množství omylů v podobě sebraných falešných stop nebo vlastních zvědů. Zvláštností hry je, že můžete po vyložení stopaře i změnit polohu jedné až tří karet a tím tak ostatním hráčům zamaskovat vlastní zvědy.

Hru jsem hrál v maximálně čtyřech hráčích a to už bylo docela maso, když se karty přesouvaly a člověk musel vše držet v hlavě. Možnou taktikou tak bylo vypotřebovat rychle prvního stopaře a začít dělat soupeřům zmatek v hlavě jako první. Dalším taktickým prvkem bylo spěchat s vyložením všech tří stopařů a nutit tak protihráče ke zbrklému sbírání.

Přesto, že Stopař je jen nastříhaným papírem, má pěkné ilustrace jednotlivých kmenových obličejů, které hře dodávají alespoň kapku atmosféry. Tu je ale dobré budovat i jinak, třeba poslechem na počátku textu zmíněné písně při vlastním hraní. Určitě také doporučuji si jednotlivé kmeny pojmenovat, ať nezajímáte ten ksicht s orlím perem a černou bradou, ale zvěda proradných a na ohnivé vodě závislých Arapahů.

Hra není tím, na co byste si museli vyhradit celý večer, a můžete ji vytáhnout, když chcete zabavit hodně věkově různorodou skupinu nebo naopak skupinu věkově homogenní ale s různou vazbou k deskovkám.  My ji tak často hrávali na dětských táborech. Pravidla pochopí každý hned a může se jít na věc. Hra opravdu nemůže nikoho urazit a je odehraná do 20 minut. Z pohledu nabídky dnešních her a jejich zábavnosti je ale dávno za zenitem…

Howgh

Sdílet s přáteli: