Proč jsem bezmyšlenkovitě vyplázl 2500 a vůbec toho nelituju

Autor: Yedle | 16.9.2016 | 25

Oficiální zpráva o vydání druhé edice Mansions of Madness (MoM) se objevila jako blesk z čistého nebe. Pro mě osobně má MoM hodně zvláštní pozici, protože to je první deskovka, která odstartovala moji novou vášeň. To jsme si na Vánoce 2014 s bráchou vzájemně koupili právě MoM a já jemu Descenta 2. Nebudu vám lhát, ale hra se mnohokrát na stůl nedostala. To mě stejně neodradilo od toho koupit všechna běžná rozšíření a ukecat ženu, aby mi vše namalovala. Z MoM se stala sváteční událost, která se hrála jen u mě doma vždy jako první hra, protože jsem u její přípravy strávil nějakou tu hodinku ještě před příjezdem spolu(proti)hráčů.

Šuškandu o druhé edici po sociálních sítích jsem bral s rezervou a zároveň s obavami. Vyjde dvojka, která bude naprosto boží a jednička už bude jen vzpomínka, na kterou se bude prášit na polici. A pak mi FFG vyrazili dech. Ano dle ukázek bude dvojka naprosto boží a asi i lepší, než jsem si dokázal kdy představit, ale zároveň v ní použiju velkou – stěžejní – část obsahu z jedničky! Shut up and take my money right now!!!

V rámci recenze se nebudu pouštět do detailního popisu průběhu hry, pravidla si můžete přečíst na netu a na YouTube jsou i gameplay videa. Spíš se budu věnovat jednotlivých věcem na této hře zajímavým a zkusím je trochu z vlastního pohledu rozebrat.

KONTROVERZE – NEZBYTNÁ APPKA

To, co z dvojky dělá, čím je, je digitální aplikace. „STOP, DALŠÍ!“ Zakřičí mnozí deskovkáři a vypudí MoM2 z mysli. Argumenty jsme asi všichni slyšeli stokrát (nebo je sami říkáme): Chci hrát deskovku a ne videohru. Co až za XY let vytáhnu tuhle hru ze sklepa a nebudu si jí moct zahrát, protože aplikace už nikde nebude. Digitální zařízení narušuje atmosféru, odtrhává od desky. A nejlepší je argument, že si můžu deskovku zahrát, když nejde elektřina. Tohle beru spíš jako trolling takže stručně. Po tmě deskovka hrát stejně nejde a tablet má baterky.

OK, tak popořadě. Jakou funkci vlastně appka ve hře má, abychom mohli vyvozovat tak drsné závěry. Je to digitální balík karet… „Co to mele?“ říkáte si. Když se nad tím zamyslíte, tak je to přesně tak. Jenže má to tu výhodu, že tyhle balíky nemusí nikdo připravovat a spravovat a hráči jsou naservírovány v nevídaném podání. Pokud máte zkušenosti z druhým rozšířením jedničky Call of the Wild, tak víte odkud vítr vane. V jednom ze scénářů nebyla pevná mapa: hráči kolem desky umístili kartičky, které, když chtěli na pole vstoupit, otočili. Na kartě stálo, co za mapový díl se má použít a jaké potvory může Keeper vyvolat. Dále v jednom scénáři byly NPC postavy, se kterými šlo komunikovat. Hráč opět otočil kartu a dozvěděl se, co mu postava říká. Toto a mnohem víc nyní elegantně spravuje digitální aplikace za hráče. Jedinou funkcí aplikace „mimo“ jsou hádanky. Ty už nemusíte skládat na stole, když vás k tomu karta vybídla, ale vyřešíte je pomocí mini-hry přímo v aplikaci. Pokud toto berete jako jasný důkaz, že MoM2 není deskovka ale videohra, tak doporučuji přestat číst, ušetříte si drahocenné minuty vašeho života, protože tento text je pro vás ztráta času.

Životnost. Nevidím do budoucna, ale nechce se mi věřit, že by za 20+ let neexistovala možnost si někde aplikaci opět stáhnout a na něčem ji rozjet. A kdo ví, jaké hry budou za pár let, třeba takovéhle jako MoM2 skončí v propadlišti dějin a nahradí je mnohem lepší. Tak hrajme hru, když je tady a teď. Navíc s příchodem „legacy“ her se pojem životnost deskovky posouvá úplně někam jinam.

Atmosféra a odtržení od hry. Toto dle mého názoru závisí jen a pouze na hráčích samotných. Při čtení některých článků na BGG si občas ťukám na čelo, když vidím sofistikované popisy připojení tabletu na 60“ televizi a hifi zařízení, protože to dodává atmosféru. Bohužel to má přesně ten negativní efekt odtržení od herního stolu, kdy všichni sledují televizi, aby náhodou něco nezmeškali. A ambientní hudba musí pořádně dunět, to je přeci její účel. To je nesmysl, protože vše trvalé a podstatné před hráči leží na stole v parádním kartonovo-plastovém provedení. A nedivím se pak lidem, kteří se ptají, proč rovnou nehrát videohru, když musím pořád civět na obrazovku. Nemusím. Pokud někdo nechce, tak se až na výjimku řešení hádanky nemusí aplikací vůbec zaobírat. Jak jsem již řekl. Aplikace je balík karet. A alespoň v mé herní skupině je běžné, že například při Eldritch Horror si všechny tažené karty předčítáme nahlas, aby všichni měli stejný zážitek z příběhu. Ano, tady nečtete text z karty, ale z tabletu (telefonu, notebooku). Je to vůbec rozdíl? Je už jen na hráčích, zda si budou tablet předávat, nebo jeden bude fungovat jako vypravěč, kterému ostatní řeknou: „útočím na kultistu sekerou!“ nebo „jdu do těchto dveří.“ Místo dobrání jedné karty z 30 balíků se jen zmáčkne tlačítko v appce. Podle mě je to prostě super. Jen dodám, že přítomnost aplikace je nejvíc cítit při sólo hraní, kdy do ní koukáte skoro pořád.

APLIKACE NENÍ VIDEOHRA, ALE PRŮVODCE

A to z jednoduchého důvodu. Protože vás nechá „podvádět“ stejně jako deskovka. Aplikace neví, kolik vám padlo úspěchů na kostkách, stejně jako neví, jestli vyšetřovatel stojí na místě, odkud může zabít potvoru. Ani neví, jestli vyšetřovatel po otevření dveří do místnosti vstoupil. Je to opět jen generátor obsahu, kterým se mají hráči řídit. Stejně tak vám aplikace pouze oznámí, že tady se objevila potvora a už se o ni „nestará“, krom toho, že ví, zda je ještě naživu a musí pro ni generovat akce. Jedinou výtku, kterou v tomto ohledu k aplikaci mám, je, že v ní není žádné tlačítko „zpět“ pro případ neúmyslné chyby. Párkrát se nám stalo, že jsme událost pro nějakou místnost nevyhodnotili, protože jsme si místnost spletli a mysleli, že v ní nikdo není. Běžně lze takovou chybu vzít zpět a dodatečně táhnout další kartu, tady bohužel ne. Stejně tak se s aplikací objevuje nový fenomén „bug.“ Aplikace měla nemalé porodní bolesti a tak mnozí hráči zažili, že nemohli hru dohrát, protože se aplikace (nelze říct jinak, než) po**ala. Naštěstí snad už s aktuální verzí 1.0.4., kdy tento text píšu, jsou tyto chyby odstraněny. Opravdu jediná herní věc v aplikaci je již výše zmíněná hádanka, se kterou se hráči setkají párkrát do scénáře. Zbytek herního zážitku zůstává na stole.

PŘÍPRAVA HRY

Kdo hrál jedničku, tak ví, že „herní doba“ pro Keepera byla o jednu až dvě hodiny delší, než pro ostatní hráče (vyšetřovatele). Nachystat mapu, příběh, karty umístit ve správném pořadí do místností, nachystat asi 20 balíčků karet a další věci prostě zabraly neuvěřitelně hodně času. A jeětě tu bylo riziko chyby. Ve druhé edici je všehovšudy šest balíků karet – poškození, děs, běžné předměty, unikátní předměty, kouzla a stavy. Míchat je zapotřebí jen poškození a děs. Tyto balíčky, hromádky mapových dílů a žetony umístíte na stůl a můžete hrát. V aplikaci naťukáte zvolený scénář, vyberete vyšetřovatele, appka vám vygeneruje, s jakými předměty začínáte, přehraje namluvené intro a uvede do hry. Pak už vás pouze provádí po strašidelném sídle a postupně odhaluje, co skrývají zavřené dveře. Několik hodin přípravy se tak smrskne na maximálně deset minut. Tady dám jen několik rad. Rozhodně uchovávejte karty předmětů alespoň v přibližném abecedním pořadí dle prvního písmena. Hodně vám to urychlí hledání. A pokud máte i kompletní první edici, se pokuste mít díly oddělené i po jednotlivých krabicích.

JAK MOC SE EDICE LIŠÍ

Z herního hlediska vlastně minimálně. Máte pocit, že hrajete stejnou (jen trošku uhlazenější) hru. Pro mě se stala MoM2 přesně tím, čím jsem chtěl, aby byla jednička. Samozřejmě markantní rozdíl je změna z „1 vs. many“ v (alespoň ze začátku) plně kooperativní hru. Co tím hře asi trošku chybí, je ten okamžitý element reakce na konání vyšetřovatelů. „Takže ty chceš jít tady do sklepa, jo? Haha, nažer se strachu ze tmy!“ O tuto jedinou věc je podle mého druhá edice chudší než první. Nikki Valens se pokusila toto přetransformovat v události, které se dějí na začátku každé Mythos fáze, ale není to úplně ono. Sice tyto události často cílí konkrétně (jmenovitě) na jednoho z vyšetřovatelů nebo vyšetřovatele, který např. naposledy otevřel dveře do místnosti atd. Ale pořád je tam nějaký odstup, čímž hráč nemá pocit, že jeho akce přímo vyvolala reakci. Navíc se s nimi hráči poměrně brzy seznámí a začnou se opakovat. Naopak jsem nadšený z karetního systému poškození a děsu, kdy karty fungují jako počítadla a zároveň je mohou herní efekty otáčet, což může způsobit další trable. Bojový systém je prakticky stejný, kdy závisí hlavně na tom, jakým typem zbraně útočíte. Ale zůstává to, že si nemůžete být jistí, že při střelbě budete testovat zrovna obratnost a při útoku sekerou sílu. Když už zmiňuji test, tak to je další hlavní změna druhé edice. Jednu běžnou d10 vystřídaly custom d8, které zobrazují buď neúspěch, úspěch, nebo možný úspěch po utracení stopy. Do hry se dostává nový prvek, kdy závisí na počtu hozených úspěchů. Některé testy mají navíc potřebný počet úspěchů skrytý (přemlouvání, páčení dveří např.). Hráč do aplikace zadá pouze počet padlých úspěchů na kostkách a aplikace oznámí výsledek. Hráči proto stojí před další volbou: utratit stopy k dosažení více úspěchů. Buď jim to stejně nebude stačit, nebo jen díky tomu úkol splní, nebo naopak dost přestřelí a stopu použijí zbytečně navíc – kouzlo je v tom, že to ale hráči neví. V krabici ale mělo být kostek víc. Ještě zmíním, že hra je až neuvěřitelně přístupná a snadno pochopitelná. Při učení nových spoluhráčů stačí jen ukázat možné akce vyšetřovatelů a o zbytek se už postará hra. U případných efektů jako jsou požár a temnota stačí, když má zmáknuté jeden hráč (zpravidla majitel hry), který je ostatním vysvětlí, až se objeví. Což neznamená, že by hra byla primitivnější. Hraje se hladce, protože se o její chod stará někdo jiný. Z atmosférického hlediska má ale dvojka mnohem silnější munici. Do karet hraje hlavně prvek průzkumu. Co je za těmito dveřmi? Ha! Odtud vylezl kultista, jdeme tam! V jedničce před hráči ležela herní mapa otevřená v celé své kráse. Tady je zámek, tady je oltář. Tady ve sklepě se plazí Shoggoth. Ve dvojce musíte nejdříve všechno prozkoumat, ale to je na hře jedna z nejlepších věcí.

ZNOVUHRATELNOST

Toto téma bude asi nejtvrdší oříšek. Při oznámení FFG velkohubě mluvili o nekonečnu možností a tudíž i znovuhratelnosti. Tady kluci dost přestřelili. V základní krabici jsou prozatím čtyři scénáře, které mají vždy jen jednu zápletku a také vyústění. Mapy nejsou náhodné, ale mají jen několik variací. Hatery, kteří se už začínají nadechovat, zarazím. MoM2 je sice (stejně jako byla jednička) scénářová hra, ale neznamená to, že jakmile scénář dohrajete (nebo jen rozlousknete), nemá už smysl se k němu vrátit, protože to bude prostě nuda. Zaprvé - vážně pochybuji, že úspěšně dohrajete scénář na první pokus (možná Cycle of Eternity). My jsme třeba po prvním zahrání Shattered Bonds absolutně nechápali, která bije. Po druhém jsme pochopili příběh, ale stejně prohráli. A představa perfektního skóre, je pro mě zatím naprosté sci-fi. Perfektní skóre? Scénář lze povětšinou dohrát různě úspěšně. Když se s tím moc babráte, kultistům se podaří nějakou tu potvoru vyvolat a vy se s ní budete muset vypořádat v epickém boji, což na světě může zanechat nějaké následky. Nebo taky můžete tomu kultistovi ustřelit hlavu než stačí říct R'lyeh. No a nebo vaše vyšetřování skončí fiaskem. Na geeku jsem četl stížnost nějakého člověka, který prostě zaboha není schopný vyhrát druhý scénář Escape from Innsmouth, i když už moc dobře ví, o co v příběhu jde. A na závěr mě dorazil myšlenkou, jestli náhodou není aplikace pořád bugnutá! Vysoká obtížnost není chyba hry, v případě kooperativní hry je tomu naopak. Scénář má tedy vždy stejný příběh, ale jeho průběh není úplně stejný. Co naplat, když víte, že v komoře najdete Cthulhu, když klíč od komory, který jste jednou našli v hromadě suti, vám příště dá kluk, když mu dáte lízátko. Samozřejmě si vymýšlím příklady. Navíc, vám se taky nebude dařit vždy stejně – kostky jsou zákeřné. Co se brzy ohraje, je asi první scénář, který je opravdu jednoduchý a dá se považovat spíš za tutoriál. Přesto jsou v něm momenty, které mne i po čtvrtém zahrání příjemně překvapily a neobjevil jsem jejich kauzalitu. Navíc představu, že hra je jednou a dost, živí samotná herní komunita až obsedantním strachem ze spoilerů. Kdy například za spoiler považují, že ve scénáři se objeví herní díl kuchyně. To si nedělám srandu. Pořád je to jenom hra a to, že víte, jak ji vyhrát neznamená, že se vám to vždy povede, a že nebude zábavné se o to opakovaně pokoušet. Hra vám bude házet klacky pod nohy a navíc je ve hře brilantní systém šílenství, který může obrátit hráče proti sobě.

VYPLATÍ SE MÍT PRVNÍ EDICI?

Díkybohu ano! Scénáře počítají s mapovými díly, tudíž mají více variací. Hra má na výběr z více monster, které vám postaví do cesty a vy máte na výběr z čtyřiadvaceti vyšetřovatelů místo z osmi. Navíc již brzy (můj odhad Halloween) začne prodávat FFG rozšíření, která budou obsahovat materiál právě z jedničky a vyjdou tak i nové scénáře, které se nám otevřou zdarma. Nikdo nepřijde zkrátka. Občas se někdo ptá, proč toho z jedničky použiju nakonec tak málo. Odpověď je jednoduchá, když se podívám, co z ní zbude. Karty, žetony, hádanky. Karty a hádanky jsou nyní v aplikaci a ve hře už není Keeper. Žetony byly buď nahrazeny jinými (oheň…) nebo se vůbec nepoužívají (poškození, horror, omráčení, čas).

JE TOHLE HRA ZA 2500?

Ne. Cena MoM2 mi přijde mírně řečeno přestřelená. Chápu, že vývoj aplikace pro různé platformy stál nemálo peněz, ale i v porovnání s jinými tituly od FFG (Imperial Assault, Rebellion nebo Forbbiden Stars), které mají stejně gigantickou krabici, tak toho vevnitř vlastně moc není. Miniatury nejsou nijak zázračné, ale po namalování se docela vyloupnou. Dovedl bych si představit cenovku spíš v řádu Descenta, tedy kolem 2000. A opravdu extrémní mi přijdou ceny za plánovaná rozšíření, což bude de facto přebalený obsah (mapy, figurky) z první edice – 50$ za krabici. Jsem rád, že první edici už mám.

HODNOCENÍ: 90%

PLUSY:

atmosféra, jednoduchost, mechanika šílenství, rozdílnost scénářů, rychlá příprava

MINUSY:

cena, průměrné miniatury, události mythos fáze by mohly být lepší

Sdílet s přáteli: