Pojďme se učit: Školní den

Autor: SirEngal | 7.11.2023 | 3

Dneska budu paní učitelka já. Neee, já. Ale no tak, děti, když se budete hádat, bude učitel tatínek. Tatínka neee, to už ať je radši učitelka vona, tatínek je totiž děsně přísnej.

Pojďme se učit: Školní den je didaktická desková hra zaměřená na spolupráci mezi hráči. Jeden z nich se ujímá role učitele a ostatní hrají žáky ve třídě. Cílem hry je společně zvládnout úkoly ze sedmi různých předmětů dříve, než skončí školní den.

Kromě obsahu krabice (herní plán, kostky s nalepovacími stranami, kartonových hodin, sto kartiček s otázkami, pěti mazatelných tabulek s fixami, jedné houbičky a samozřejmě pravidel) budete ke hře potřebovat ještě papíry, tužky, nůžky a k jedné otázce i toaletní papír. Toto není na krabici popsáno a dokážu si představit zklamané tváře, pokud rodič vezme hru například do vlaku, aniž by si dopředu zjistil, že tyto věci nejsou ve hře zahrnuty. Pokud ale hrajete doma s vlastními dětmi a čtete tuto recenzi, pravděpodobně máte doma podobných klumpů v každé místnosti víc, než jich stíháte uklidit, zatímco děti v předsíni zdraví milovanou babičku na neohlášené návštěvě.

Princip hry

Princip hry je poměrně jednoduchý: Žák hodí kostkou a posune (společnou) figurku na hracím plánu na další předmět. Učitel přečte zadání, které žáčci plní – zpravidla kreslením nebo psaním na mazatelnou tabulku. Pokud karta obsahuje hodiny, posouvají se. No ano, hodiny… o hodinu. Potom učitel vyhodnotí správnost odpovědí a jestliže alespoň jeden školák odpověděl správně, celá třída získá žeton daného předmětu. Žetonů je celkem 7, což odpovídá sedmi okruhům otázek: matematika, čeština, výtvarka, hudebka, prvouka, pracůvka a tělocvik. Získání všech žetonů znamená výhru.

Cílová skupina

Hra cílí na děti mezi pěti a devíti lety s tím, že se mají naučit spolu komunikovat, spolupracovat a dohodnout se. Zasedli jsme tedy ke stolu s naší čerstvou prvňačkou, která sotva oslavila šesté narozeniny, a její velkou sestrou – letos už třeťačkou. Maminka se ujala role učitelky a tatínek třetího žáka. Zachřestění kostky, přesun po plánku na tělocvik, paní učitelka táhne kartu a jdeme doprostřed místnosti hrát obdobu oblíbené dětské „rybičky, rybičky, rybáři jedou“. Potom zpět ke stolu a postupně házíme kostkou, snažíme se ťápnout na všechny předměty a otáčíme kartu za kartou. Už při třetí kartičce jsme vyhodnotili, že pro naší třeťačku jsou úkoly naprosto triviální a povzbudili ji, ať místo česky na kartičku píše anglicky. Ani prvňačce nedávají úkoly vůbec zabrat. Když jste totiž zvyklí v Karaku dopočítávat, kolik seker ještě musíte nasbírat, abyste mohli porazit draka o síle 15, tak spočítat počet nosů u stolu není větší problém.

Poměrně pěkně vyvedené kartonové hodiny zde symbolizují jeden školní den a posouvají se buď příkazem z karty anebo pokud alespoň jeden hráč odmítne plnit úkol. Protože naše děti se na deskovky těší, hodiny nám při první hře nebyly téměř k ničemu. Školní den, který končí neúspěchem, pokud odbije třetí, jsme totiž úspěšně zakončili už někdy kolem desáté hodiny ráno. Na druhou stranu si dokážu představit, že hrozba ubíhajícího času může popostrčit jinak nespolupracující dítě k větší kolegialitě s ostatními.

Dojmy

Pocity po první hře jsem měl mírně řečeno rozpačité. Pokud s dětmi hrají oba rodiče, jeden se spíše nudí, pokud by naopak hrály samy děti, je nutné, aby alespoň jedno z nich umělo číst. Nejlepší sestava tedy vypadala jako jeden rodič hrající učitele plus až pět spíše menších dětí.

Moje velké překvapení, když děti začaly žadonit, ať hrajeme ještě, bylo překonáno hned druhý den, kdy se žadonění dětí po večeři opakovalo. Vystřídali jsme si role, dotvářeli vlastní pravidla, k čemuž hra ostatně v pravidlech sama nabádá, a celkově jsme se bavili. A přesto, že jsme v dalších hrách narazili na stejné otázky, jsme kolem nich díky jiné osobě učitele vždy vymysleli něco nového. Nakonec i ty pěkné hodiny, u kterých je minutová ručička podle základních pravidel užitečná asi jako blinkr na BMW, našly svoje uplatnění, když si při zvídavých otázkách typu „a kolik ještě hodin zbývá do oběda, když jsme zrovna v půlce češtiny“ dítě ani nevšimne, že s ním opakujeme jeho školní prvouku.

Verdikt

Hra Pojďme se učit: Školní den je zábavná a rychlá hříčka, která vylepšuje dětskou hru na školu. Rodičům dává nenásilnou možnost základní otázky rozšířit a uzpůsobit aktuálním znalostem dětí. Zejména pro děti u horní hranice doporučeného věku je navíc nutné otázky výrazně ztížit.

Není to sice trhák jako například zmíněný Karak, nebo Spící královny, ale místo na stole si určitě najde. Naše mladší se už těší, až ji vytáhne se svou kamarádkou, která ještě chodí do školky a naopak bude ona za tu velkou. To, že neumí číst, ji vlastně ani neomezuje, prostě si otázky pro kamarádku vymyslí.