Podrápat si závity

Autor: Slouha | 23.5.2021 | 5

Vítejte v nejbarevnější výrobně dek pro ty nejnáročnější kočičí mazlíčky! Máme tu spoustu záplat, mnoho knoflíků a hromádku náruživých chlupáčů, kteří ocení jen ty nejvybranější tkaniny. Také mají rádi vůni zlehka vařeného se mozku a pocit dobře stráveného času.

Hoďte na tu kočku deku, nebo ji zabiju

Zdánlivě neškodná a mile pojmenovaná hra Pelíšek, za kterou stojí Kevin Russ a Flatout Games, vypadá jako přívětivá hra pro celou rodinu. Přesto prý klame tělem. Proslýchalo se, že tato do klubíčka stočená a vrnící kočka vás škrábne do ruky, hned jak se dostanete do její blízkosti. Na místo relaxačního zážitku recenze ze zahraničí v Pelíšku často nacházely hru, která je poměrně náročná, ne úplně vděčná a pro některé hráče trochu paralyzující. Osobně jsem v tom, jakožto člověk s lehkou alergií na kočky, tak velký kontrast nespatřoval. Přesně takové kočky přece jsou, ne? Vybíravé, nevděčné a někdy z jejich chování zůstává rozum stát. Když jsem tedy slyšel, že MindOK připravuje pro tuto hru pro 1 až 4 hráče (či hráčky) české vydání, nenechal jsem se odradit.

V Pelíšku tvoříte… eee… pelíšek. Pod tím si ale nesmíte představit nějaký, který mají skutečné kočky opravdu rády – jako šuplík s oblečením, krabici nebo vršek radiátoru. Ne, zde budete tvořit prachsprostou deku ze záplat, na kterou by si jakákoliv příčetná kočka nikdy nelehla. Nicméně právě ona deka je v Pelíšku důležitější než ty kočky.

Deku vytváříte přikládáním šestistranných díků, tematicky představujících kusy látek (útržky) s různými vzory. Vy o nich ale přemýšlíte jako o stavebním materiálu, ze kterého svou deku šijete. Důležité pro vás přitom je zejména to, jakou mají útržky barvu a jaký vzor. Ve hře se nachází šest barev a šest různých vzorů. A to samo o sobě vystačí na spoustu a spoustu rozličných dek.

Tkalcem snadno a rychle

Základní pravidla Pelíšku jsou tak jednoduchá, že jsou jim v desetistránkovém sešitku přiloženém ke hře věnovány všehovšudy dva malé odstavce. V nich se dozvíte, že hra probíhá tak, že každé kolo přidáte kamkoliv do ohraničeného prostranství své herní desky z dvojvrstvého kartonu jeden ze dvou útržků, které máte u sebe. Poté si z centrální nabídky tří útržků vyberete jeden nový, vezmete si ho k sobě a nabídku doplníte. To je celý váš tah.

Jednou zajímavostí, se kterou Pelíšek přichází, je, že nezačínáte zcela od píky. Okraj vaší osobní herní desky je tvořený útržky různých barev a vzorů, na které můžete navazovat. To v praxi znamená, že se máte od čeho odrazit. Nešijete tedy komplet novou dečku, ale vyplňujete tu, jejíž lem už dal dohromady někdo před vámi. Navíc se okrajové útržky počítají pro zisk knoflíků a žetonů koček, které během hry sbíráte.

Barvy, vzory a rozbor básní

V přikládání dílků se hráči a hráčky střídají, dokud nejsou jejich hrací desky kompletně zaplněné (což trvá 22 kol). Pak nastává konec hry a bodování. Člověk by si pak řekl, že zde tedy již musí přijít něco, co z Pelíšku udělá ten zapeklitý hlavolam, o němž všichni tak mluví. Ale ne, i bodování je vesměs jednoduché a přímočaré. Bodujete všehovšudy jen tři věci – speciální úkolové dílky, ony knoflíky získané za barevné plochy a ony žetony koček získané za plochy jednotných vzorů. To je vše.

Získávání knoflíků je nejpřímočařejší. Pokaždé, když vytvoříte seskupení tří a více stejně barevných útržků, získáte knoflík odpovídající barvy. Každý knoflík, který na konci hry máte, vám přinese 3 body. Když ale sesbíráte všech šest barevných knoflíků, obdržíte ještě bonusový duhový knoflík. A ten je… taky jen za tři body. Ale za to vypadá, jako by ho někdo ukradl z pohádky o létajících ponících.

U získávání žetonů koček je to trochu komplikovanější. Kočky totiž ocení spíše vzory. Před začátkem hry vyložíte tři různé destičky koček a ke každé vyložíte po dvou černobílých destičkách znázorňujících jednotlivé vzory. Každá z trochu nudně pojmenovaných koček přináší trochu jinou podmínku, kterou musíte splnit, abyste ji uspokojili a zasloužili si, že si ustele na vaší dečce. Většinou se jedná o to, že musíte mít buď na sebe navazující určitý počet destiček stejného vzoru, nebo musíte tyto destičky poskládat do určitého tvaru. Žetonů koček (stejně jako knoflíků) není omezený počet, takže o jejich pozornost nijak nezávodíte.

Úkolové dílky se ve hře vyskytují v šesti různých variantách. Před začátkem hry si tři z nich rozmístíte na vyhrazená místa na své hrací desce. V tzv. základní hře (která se jinak od tzv. pokročilé hry liší jen opravdu minimálně) si rozmístíte tři předem určené bodovací dílky. V pokročilé verzi hry si náhodně vezmete čtyři a tři z nich si vyberete. V každém případě se pak v průběhu hry budete snažit tyto dílky „obložit“ útržky určitého složení. Úkolový dílek vám většinou řekne, že abyste za něj na konci hry získali body, musí se okolo něj nacházet vzory či barvy útržků v určitém poměru. Například tak můžete narazit na úkolový dílek, který na sobě má vytištěno AA-BB-CC. Nebojte, hra po vás nechce rozebírat žádné básničky (flashback do hodin literatury na střední škole). Chce jen, abyste se kolem něj pokusili vyskládat po dvou útržcích od tří různých barev nebo tří různých vzorů. Pokud se vám v tomto případě podaří splnit obojí – tj. budete mít okolo úkolového dílku útržky tří různých barev a tří různých vzorů v odpovídajícím poměru – získáte poměrně vydatné množství bodů navíc.

Stinná strana úkolového dílku

Právě tahle poslední součást závěrečného bodování je tou nejméně tematickou součástí celé hry. Jako by tvůrcům trochu došla pára a místo výroby dek a chování kočiček přeřadili na úroveň matematických vzorců. Vůbec to ale nevadí, protože celkově téma v Pelíšku zas takovou roli nehraje a samotnému hernímu zážitku nic zajímavého nepřidává. Po pár hrách už stejně většinou vnímáte jen barvy, vzory a body.

Úkolové dílky taky ale dělají hru trochu více zapeklitou. Kdybyste měli dávat pozor jen na barvy a vzory, byl by Pelíšek hrou přístupnou opravdu každému. Jenže právě ono třetí bodované kritérium vám může jinak vcelku jednoduché rozhodování, kam dílek umístíte, značně ztížit. Pravidla mluví sice i o „rodinné variantě“, ve které můžete hrát bez úkolových dílků. Osobně jsem tuhle variantu nezkoušel, ale dovedu si představit, že opravdu odstraní část onoho drcení mozkových buněk. Nicméně bych se trochu bál, aby se tím celá hratelnost neredukovala na úroveň skládání puzzle.

Další věc, kterou úkolové dílky do hry přinášejí, je falešná představa o naplnění vašich plánů. Protože knoflíky a kočičí žetony získáváte průběžně, můžou se vám úkolové dílky zdát tím rozhodujícím, nač byste se měli zaměřit. Není těžké pak nabýt očekávání, že je dokážete splnit všechny perfektně. Po pár hrách Pelíšku zjistíte, jak moc bláhová představa to byla. Jen opravdu málokdy přijde situace, kdy se vám perfektní tah opravdu povede uskutečnit. Často se při honbě za přeludem dokonalé deky dostanete do bodu, kdy musíte nějakou část svého plánu zkrátka vzdát a smířit se s tím, že výsledek perfektní zdaleka nebude. A právě tohle na Pelíšku možná bolí více než samotné přemýšlení.

Optimalizace zkažených plánů

Zde je patrně základ pověsti o Pelíšku jako hyper-přemýšlivé hře. Hry založené na přikládání dílků můžou fungovat se spoustou zajímavých mechanik. Jedno ale mají dle mého názoru všechny společné – uspokojení z dobře umístěného dílku. Ten pocit, když uzavřete velké město v Carcassonne. Ten pocit, když si umístěním jednoho dílku v Suburbii zvednete příjem o 7. Zkrátka ten pocit, když do sebe vše pěkně zapadne. Tenhle pocit je v Pelíšku stále přítomný. Většinou je ale vykoupen tím, že si uzavřete jiné možnosti. Sice jste na svoji dečku přilákali kocoura Macana, ale již nesplníte jeden (či nedej bože dva) z úkolových dílků. Výsledkem je, že se v každé situaci snažíte o optimální tah. Ten ale nemusí být zároveň tím nejlepším.

Počítat navíc trochu musíte i se štěstím. To zde souvisí zejména s dobíráním nových útržků. Ve svém tahu máte vždy na výběr ze dvou, které máte u sebe. Tím jsou vaše možnosti příjemně limitované. Opět vás to ale vede k tomu, že se snažíte plánovat. Zahrajete daný dílek nyní nebo počkáte až bude jistější, že vám k něčemu bude (tj. budete mít třeba ještě jeden dílek daného vzoru/barvy)? Je poměrně snadné si v každé chvíli spočítat, kolikrát se ještě daný vzor může ve hře objevit. Jenže co když se objeví, jakmile vy odehrajete a někdo z protihráčů či protihráček vám ho vyfoukne? Nabídka tří dílků, ze které si dobíráte, je nestabilní jako kočičí nálada a neustále se proměňuje. A může být velmi nepravděpodobné, že dílek, který si ve svém tahu nevezmete, tam zůstane, až na vás opět přijde řada. V praxi tedy buď v tomto ohledu hrajete méně ambiciózní hru, nebo totální vabank.

Možným řešením je, že budete protihráče a protihráčky bedlivě sledovat. Můžete pak třeba sbírat vzory, které ostatní nechtějí. Nebo ve vás může převládnout zlomyslnost a můžete brát dílky, které ostatní potřebují. I takto lze Pelíšek hrát. Jen se pak připravte na to, že nenajdete moc lidí, kteří jej pak budou chtít hrát s vámi.

Kočičí půlhodinka ve čtyřech i samostatně

Jistá přemýšlivá povaha Pelíšku je ale vykompenzovaná herní dobou. Hra zabere jen 20 až 30 minut. Významnou roli má v tomto ohledu i počet hráčů či hráček. Ve čtyřech se hra logicky trochu více protáhne. Nabídka tří dílků, ze kterých si dobíráte, se zde mění opravdu velmi rychle. Zde si opravdu nemůžete dělat velké naděje a ve chvíli, kdy ostatní hrají, můžete v klidu zcela vypnout. Stejně nebudete stíhat sledovat, co ostatní dělají. Ve třech je to v tomto ohledu o něco lepší. Ve dvou je pak pocit, že je hra trochu o štěstí, o něco více přítomný. Při hře s více lidmi to působí, že je náhoda jaksi rovnoměrněji distribuována. Na druhou stranu ve dvou se můžete vzájemně více pozorovat a pracovat s tím, co vás protihráč či protihráčka dělá.

Pokud vám není příjemná představa, že na vás spoluhráči a spoluhráčky křičí: „Tak už si vyber!“ jako na kočku, která pendluje mezi domem a zahradou, můžete zkusit hrát sólo. Tady se hra proměňuje ve velmi příjemně meditativní hlavolam. Tehdy si určujete tempo hry sami a vše je mnohem více o počítání dílků. Zadní stránky pravidel navíc nabízejí celou řadu výzev, které mohou sólo hru (ve které se jinak snažíte pouze získat co největší skóre) příjemně zpestřit.

Neviditelné chlupy na dečce

Chtěl jsem recenzi uzavřít krátkým rozborem drobných smítek, na které můžete v jinak velmi pečlivě upraveném Pelíšku narazit. Třeba se rozepsat o tom, že barevné schéma hry na mě působí trochu kolotočářsky a ostře kontrastuje s krásnými ilustracemi Beth Sobel. Nebo si roztáhle a zatrpkle povzdechnout nad tím, jak nejspíš málokdo docení fakt, že si Mindok dal práci navíc a kompletně přepsal dvě stránky pravidel s popisy jednotlivých koček, které byly předobrazem ilustrací ve hře. A určitě by se našlo i pár dalších věcí. Žádná z nich si ale nezaslouží více řádků, než kolik jsem jim již nabídl.

Vzato kol kolem je totiž Pelíšek velmi neurážlivou záležitostí. Přes výhrady, které jsem se v předchozích odstavcích pokusil formulovat, jsem si čas strávený sešíváním dek velmi užil. Kontrast jednoduchých pravidel a poněkud přemýšlivá povaha hry může někoho trochu vyvést z míry. Spíš než paralyzující bolehlav ale můžete očekávat dobře navrženou, hezky vypadající a funkční hru, která se dle mého názoru nesnaží být ničím víc než kvalitní a příjemnou oddechovkou.

Sdílet s přáteli: