Jak přijít na měsíc o sex dobytím metropole své přítelkyně: CoC: Monumental Edition

Autor: Lukasino | 21.2.2022 | 8

Bývaly doby, kdy jsem na internetu hladově vyhledával každou area control hru. S příchodem Střetu civilizací (původně Clash of Cultures, CoC) jako by se mi splnil dětský sen. 

Vyrůstal jsem na první edici Mare Nostrum. To je méně známá strategická hra z prostředí starověku, která se českého vydání dočkala až s edicí druhou. Ačkoli první vydání trpělo tolika nedostatky, že ji dnes už nedokážu po mechanické stránce ocenit, stala se pro mě vstupní hrou do světa hráčských her. Když loni vyšlo CoC: Monumental Edition, dýchla na mě nostalgie a já si ji zkrátka musel pořídit. Nelitoval jsem. Proč?

1. Komplexnost, na kterou si musíte vzít ibalgin

Ano. CoC je natolik komplexní hrou, že rypák od vývojového stromu svého národa neodtrhnete. Ne, že by platila za nějaké hardcore euro, přeci jen vám chyby promine. Chcete-li ovšem využít schopnosti dané civilizace do poslední kapičky, nezbyde vám nic jiného, než se s ní seznámit se vším všudy. Přestože vám po první hře bude pořádně třeštit hlava, po druhé už budete mít výrazně lepší přehled o tom, které technologie vyvinout, nebo kterého vůdce vyslat do boje. Na výběr je ze 14 národů a žádná partie nemá stejnou mapu – znovuhratelnost až do důchoďáku je proto spolehlivě zajištěna.

2. Přehledná a jasná pravidla

Pravidla mají nelichotivých 34 stran. To není číslo, které by vašim méně hráčským kamarádům příliš vonělo. Díky jejich strukturovanosti si je ovšem vštípíte během relativně krátkého času a drobnější pravidla během hry snadno a rychle dohledáte. Vhod přijde i přehledová karta, kterou neodkládám ani po několikáté partii. 

3. Propojení tématu s herními mechanikami

Při žádné jiné historické strategii jsem se tolik necítil propojen s hrou jako právě u CoC. Kolikrát už jsem doplatil na lití splašek na ulici, když jsem podcenil smysl kanalizace a zrádná epidemie mne připravila o půlku národa. Jindy se zas nemohl dočkat, až naivní soupeř opustí své přístavní město, abych do něj s pomocí vikinských nájezdníků vlítnul jak řezník do prasečáku a prohlásil jej za své území. Máte rádi staré Řecko? Obdivujete hunské nájezdníky, egyptské faraony nebo japonské císaře? V CoC se můžete stát opravdu kýmkoli. 

4. Rozšíření nezesložiťuje, ale vede nováčky za ruku

Při hlášce „hraje se to rovnou s rozšířením“ ohrne nemálo noviců otráveně rypák a připraví se na další kanonádu pravidel. Ano – rozšíření přidává do hry několik dalších. Přidává ovšem i konkrétní národy a jejich unikátní technologie. Jejich vývoj „gratis“ je podmíněn vývojem základních technologií, a proto vám hra za civilizaci XY poměrně snadno vysvětlí, jakou cestou se nejlépe vydat, abyste její schopnosti využili naplno. To ze zkušenosti ocenili právě naprostí nováčci, kteří by jinak při pohledu na vývojový strom o 48 polích dostali spíše infarkt než skvělý herní zážitek.

5. Hra vyvolává emoce

Kam se hrabe Jumanji. Když vám zemětřesení zdemoluje polovinu postavených budov, aby vám následně vaše lstivá přítelkyně vpochodovala do té doby nejbohatšího města s armádou a zotročila vaše ženy a děti, dokážou se ve vás odehrát skutečně zajímavé pocity. 

Ale buďme také trochu přísní. Nic není dokonalé a ani COC není výjimkou.

Ačkoli jsem dal pravidlům velký palec nahoru, hra se dostává do situací, kdy nevíte, zda použít selský rozum, nebo explicitní výrokovou logiku. V kooperativní hře by to až tolik nevadilo. Pokud má však vaše volba rozhodnout, zda dojde ke zničení vašeho či soupeřova města (a 5 bodů už je v CoC skutečně „ranec“), strávíte nad polemizováním zbytečně moc času. Je mi jasné, že na podobné konflikty naráží kdejaká složitější hra. Jsou ovšem tituly, které si s tím poradily skutečně elegantně – například takové „Na křídlech“ vydalo k pravidlům tištěnou přílohu, kde je efekt karet a úkolů jasně vysvětlen. Nemohu říct, že by tyto pravidlové střety platily pro vše. Například úkoly v CoC jsou naprosto jasné. Problém přichází spíše u schopností vůdců. 

Hře také citelně chybí nějaké počítadlo akcí. Vzhledem ke komplexnosti každého tahu je skutečně chaotické, kolik akcí jsem ve svém tahu už zahrál a kolik z toho bylo "volných" (tedy těch, kterých mohu zahrát neomezeně). Počítadlo jsem si k tomu vyrobil. Borci z Planety her kritizovali i fakt, že hře chybí nějaké průběžné počítadlo bodů. Za mě je tohle v pohodě a nutí to hráče stále odhadovat, jak dobře na tom soupeř je. 

Negativně taky hodnotím často velmi nevyvážené efekty karet událostí, z nichž jeden hráče citelně poškodí, druhému nahraje - vše zcela náhodně.

EDIT 2 - Počet hráčů: Za sebe jsem si hru nejvíce oblíbil ve třech. Ve čtyřech vidím jako hlavní nedostatek menší nudu, která se dostavuje během čekání na tah a to zejména v posledních fázích hry, kdy je každá akce důležitá jako sůl a tah leckterého hráče zabere i řádově minuty. Ve dvou je hra příjemně rychlá, ale zcela se vytrácí se interakce a hra lehce připomíná šachy. Těžko budete smlouvat se svým přímým protivníkem. 

Co je na CoC nejvíc boží: 

• Žádná mapa není stejná a vy se nemůžete dočkat na to, jak bude vypadat příští. 
• Naprosto úchvatná vizuální podoba hry.
• Pravidla snadno a rychle dohledatelná.
• Znovuhratelnost.
• Propojení tématu s mechanikami.

Sečteno, podtrženo, CoC: Monumentální edice je naprosto výborná hra. Podle některých nejlepší civilizační hra, která kdy vyšla. To si v této recenzi netroufám tvrdit, neboť jsem si tolik civilizačních her za svou kariéru vysedávání u stolu nad figurkami nezahrál. Určitě ji můžu doporučit komukoli, kdo miluje komplexní strategie, které zaberou řádově hodiny, rád se u stolu popere (nejen pomocí herních mechanik) a má rád historii.

Sdílet s přáteli: