Jaipur: Nepálivé kari města Džajpur

Autor: Slouha | 27.10.2020 | 7

Byť recenze zmiňuje určitá pravidla dané hry, nelze ji brát jako plnohodnotný návod, jak se recenzovaná hra hraje.

Vydejte se na procházku po tržišti města Džajpur a soupeřte s kolegou o to, kdo vydoluje z neustálého handlování nejvíc zlatých mincí a stane se obchodním zástupcem velkého mahárádži. V tzv. „růžovém městě“ naleznete spoustu barev, několik oddechových minut hraní a pár velbloudů k tomu.

Jaipur je nenáročná karetní hra pro dva hráče od Sébastiena Pauchona, jejíž nejnovější vydání do češtiny přináší vydavatelství ADC Blackfire Entertainment. A když říkám nenáročná, tak to myslím nejen v tom smyslu, že se jedná o hru, kterou se naučíte za pár minut, ale také tak, že na ní nesmíte mít moc velké nároky. Právě její přístupnost z ní činí jednu z nejlepších vstupních her do deskoherního hobby, která je rychlá, hráčsky vděčná a vítá nové hráče s otevřenou náručí, stejně jako vousatý obchodník na krabičce, ve které se hra v současnosti prodává.

Tahle otevřenost Jaipuru se taky projevuje na obsáhlosti pravidel. Ta se vejdou na šest řídce popsaných malých stránek s obrázky a dají se shrnout zhruba následovně: S protihráčem si střídavě berete karty zboží z neustále doplňovaného tržiště pěti karet, nebo karty z tržiště vyměňujete za karty z ruky. Přitom se snažíte v ruce sestavovat sady karet jednoho druhu a nenechávat v tržišti karty, které by mohly přijít vhod protihráči. V pravý moment pak sady vyměníte za žetony bodů. To opakujete tak dlouho, než dojdou tři připravené řádky žetonů bodů, nebo dojde balíček, z něhož se tržiště doplňuje. Pak je první kolo partie u konce, sečtou se body a hráč s nejvyšším počtem získá vítězný žeton. Vše se pak vrátí na začátek a začíná kolo druhé. Kdo vyhraje dvě kola, je vítězem celé hry.

Jaipur sice má ještě několik dalších pravidel, nenajdete ale mezi nimi žádné, které by hru činilo nesnadno pochopitelnou i pro někoho, kdo běžné deskové či karetní hry příliš často nehraje. Snadno jej naučíte prakticky kohokoliv, a to je jeho nesporná výhoda. Z tohoto důvodu také nevadí, že jedna hra sestává vlastně ze tří partií, protože pokud hrajete s někým novým, může si během první partie vyzkoušet, jak se Jaipur hraje a během druhé pak může už i zkušenějšímu hráči zatopit nebo alespoň nadějně škrtat sirkami.

Snad nejzajímavější prvkem Jaipuru je využívání velbloudů. Ve svém tahu si můžete místo jedné karty zboží vzít všechny velbloudy z tržiště. Ty skládáte na hromádku před sebe a nepočítají se do limitu sedmi karet, které na ruce smíte mít. Můžete je ale směňovat stejně jako další karty z ruky za zboží z tržiště. Navíc, kdo má na konci hry nejvíce velbloudů, získá bonusové body, které v některých případech mohou i rozhodnout partii.

Jinak jde v případě Jaipuru o klasický příklad hry založené na sbírání sad karet podle určitého klíče. Trochu riskujete, trochu jste závislí na štěstí, ale jinak by člověk skoro řekl, že se jedná o velmi čistou formu tzv. „set-collecting“ hry, osekanou od všech těch zajímavých zbytečností, se kterými přicházejí jiné hry.

Oč jednodušší je zahrát si Jaipur opravdu téměř s každým, o to těžší je zůstat u něj a hrát jej znovu a znovu. Po větším počtu her totiž můžete snadno vypozorovat, na čem hra stojí a padá. Uvědomíte si, že nepřináší tolik zajímavých cest k vítězství, jak by se zprvu mohlo zdát. Hraní Jaipuru se pak může stát poněkud monotónním. Jakmile jej takto prokouknete, nic nového už vám nepřinese. Přijdete na to, že tenhle indický trhovec prodává vlastně skoro stejně kvalitní zboží, jaké najdete v supermarketu.

To ale neznamená, že v takovém případě vezmete tu pestrobarevnou krabičku a hodíte jí do kouta své police s hrami, kde na ni zapomenete. S hraním téhle hry je to totiž trochu, jako když přijdete na to, že není Ježíšek – už to nikdy nebude to pravé, ale Vánoce si v rámci možností stejně užijete. A nevadí, že třeba jen jednou do roka. Proč? Hlavně kvůli tomu, že Jaipur je jako Vánoce „svátek klidu“ a jeho hraní může být spíše odpočinkovou aktivitou.

A tak přestože je Jaipur zasazen do prostředí rušného indického tržiště, nemůžete od něj očekávat drsný souboj dvou bezohledných obchodníků na ostří nože a plný stresu. A i když v momentech, kdy vám protihráč vyfoukne kartičku nebo bodovací žeton přímo před nosem, dokáže hra být poměrně konfrontační, nikdy se mi ale nestalo, že by to připravilo mě nebo někoho z mých protihráčů o zážitek ze hry. Tomu navíc pomáhají i kvalitní komponenty a v aktuálně prodávané verzi i krásné ilustrace Vincenta Dutraita, které krásně maskují to, že téma Jaipuru není nijak zvlášť pohlcující. I kvůli nim se i po desítkách lepších her vyplatí k Jaipuru čas od času vracet.

Pokud si stále nejste jistí, jestli je Jaipur to pravé levné indické karetní kari pro vás, doporučuji zdarma vyzkoušet implementaci jeho staršího vydání na Board Game Arena, která patří k těm zdařilejším online verzím deskovek, které tato stránka nabízí. A pokud vám je blízký princip hry, na němž Jaipur stojí, ale netrváte na omezení počtu hráčů na dva a je vám bližší Egypt než Indie, pak můžu určitě doporučit zkusit si sehnat Archaeology: The New Expedition. Existuje také řada zajímavějších a trochu více peprných a komplexnějších her vyloženě pro dva a v některých z nich dokonce také figurují velbloudi. Ne vždy ale chcete při hraní her napínat svou mentální kapacitu do maxima, jen abyste oloupili protihráče o vítezství. Někdy si chcete prostě jen dát partičku něčeho přívětivého během pauzy na oběd nebo na závěr večera stráveného s deskovkami. A právě pro ty chvíle je tu Jaipur.