Hra či matematický hlavolam pro děti?

Autor: Ondřej Grob Netik | 13.11.2020 | 3

Miluji kooperativní hry a tohle je kooperativní hra. Mám rád matematické hříčky a tohle je matematická hříčka. Ale tak trochu to není ani jedno. Já totiž nevím, kam ji zařadit.

Karty jsou hodně malé, zvláště pro hru dětí. Hra je tím skladná i na méně než polovinu její krabičky. Ač při hře zabere střední stůl. Kartičky se hůře míchají, mají sklon se při neopatrném pohybu rozhodit a to může u této hry znamenat i úplné ukončení hry.  

Vtipný setting i grafika jsou jednoznačně největším kladem hry. Jdete skrze hrad nepřítele a nesmíte nikde způsobit příliš hluku. Občas narazíte na strážce, který je vaším „příchodem“ dost překvapen. Kostlivec se zrovna mazlí s kotětem, s činkou posilující démon před zrcadlem, Frankensteinovo monstrum lakující si nehty na nohou na růžovo. I finálový vládce hradu, Černý rytíř, je zrovna v růžové baletní sukýnce. Hra je plná vtipně překvapených monster. Ale obrázky nejsou hra. Postupně je přestanete vnímat a zůstane jen herní princip. A tím jsou čísla na kartách.

Každá hra si najde své fanoušky, ale tady nevím, kde přesně je hledat. Mezi dětmi se zálibou v matematice? Raději tedy přejdu ke své zkušenosti. Herní styl typu „pasiáns“. A to v jednoduché variantě pro děti. Pokud se proti vám spikne náhoda a jdou vám na ruku jen karty s monstry, porážce neuniknete, ať jste sebevíc chytří. Při dobrém zamíchání je hra zase až triviálně snadná i pro děti mladšího školního věku. Jakmile se ji trochu naučíte, je porážka či vítězství především na náhodě.

Konstrukčně jde o hru pro jednoho hráče. Varianta více hráčů je vlastně střídavá „hra jednoho hráče ve více kopiích“. Hru to oživí možným vnesením zmatků do strategie, zvláště pod časovým presem šesti minut. Ale spíše ne – strategie je tak triviální, že není po pár hrách nad čím přemýšlet. Karty kladete na stůl skoro automaticky (a to i v případě dětí, které zvládly rychlé sčítání do desíti – což je podmínka pro pochopení pravidel hry). V jednom hráči je vyšší šance na porážku – jeden má méně karet v ruce a vyšší počet karet snižuje šanci, že vás zahltí nestvůry.

Prvních pár her budete prohrávat. Jen znát pravidla vám totiž nepomůže, potřebujete odhalit matematický princip hry. Ten je naštěstí jednoduchý a po pár hrách už víte, co nedělat. Už znáte herní strategii. Tou pak úspěšně odehrajete sto karet a projdete celou hru. Na závěr přijde speciální karta: boss. A ten vás opět porazí! Vstoupí jinak a s čísly, které zcela mění matematickou situaci. Na konci hry je další matematický hlavolam. Když vyřešíte i ten, pak už víte navždy, jak zahrát koncovku.
 

A to je to, co mne znejistilo. Celá hra se chová spíše jako matematický hlavolam. Dokud neznáte strategii, čekají vás překvapivé nečekané konce. Jakmile se ji naučíte (což trvá jen několik málo her), je už hra triviálně snadná. (Porazí vás jen smůla a s tou vám nic nepomůže.)

Co vnímám jako největší mínus je, že hra nepřekvapuje. Je vždy stejná od začátku až do konce. (Pokud chcete rychlejší hru, dejte náhodně polovinu karet pryč, vůbec nic to na ní nezmění – vyzkoušel jsem to.) Rychlé vykládání karet, relax, klid, žádný adrenalin. Jen utrácení času. Hra nevytváří herní zvraty. Je stále stejná, od začátku až ke konci. Nemá dynamiku, spád, nepředstavuje výzvy. Zahrajete si ji jen když nemáte s kým hrát. Když nechcete přemýšlet. Ale to je hodnocení dospělého.

Hodnocení mých dětí je trošku jiné. Ony dávají plus za krátkou dobu hraní a svižnost. A za to, že snadno vyhrají. V podstatě pokaždé, kdy se trochu snaží a vyjdou karty. A děti rády vyhrávají. Jenže ony už znají strategii. Naučil jsem je ji. Beze mne by zažívaly zpočátku naopak porážku za porážkou. A nevím, zda by je to neotrávilo dříve, než by ten „kvíz jak“ rozluštily úplně samy.

Takže s tou cílovou skupinou... já nevím, je to na vás.

Sdílet s přáteli: