Hamburger, sushi, nebo svíčkovou?

Autor: Addam | 16.11.2020 | 2

Labužníci jsou roztomilá hra z prostředí kulinářského byznysu. Hráči se stanou provozovateli „food courtu“, tedy takové té jídelní části obchodního centra, ve které vidíte cvrkot v kuchyni čínského bistra, zatímco hned vedle v pizzerii točí kuchař na prstu placatým těstem a od naproti zívá pokladní z české kuchyně

Informace na krabici deklaruje dobu trvání herní partie 20–30 minut, což je poměrně přesné. Labužníci nejsou žádnou hardcore strategií a hra si na to ani nehraje. Jako hodně nadstřelený se mi proto jeví doporučený věk hráčů 14+ let – místo něj by autoři s klidným srdcem mohli slevit na 8+. Všiml jsem si dokonce, že někteří distributoři už si to v tomto duchu ve svých www nabídkách iniciativně upravili.

A jak se to vlastně vaří, ehm, hraje? :-)

Příprava hry je velice jednoduchá a nezabere více času než nakrájení cibule. Samotná hra pak používá velmi svižný mechanismus, ve kterém se hráči střídají klasicky po směru hodinových ručiček a tah má tři fáze:

1. V první fázi hráč na tahu hodí desetistěnnou kostkou pro určení místa, které navštíví nový host. Všichni hráči u stolu pak najednou aktivují dané místo na své desce (a na tom už v ideálním případě mají nachystaný stánek s nějakou pořádnou baštou :-). V této fázi tak hrají i mimo svůj tah všichni hráči.
   
   
2. Ve druhé fázi si může aktivní hráč pořídit za vydělané a našetřené peníze do svého obchoďáku nový stánek. Ty se nacházejí v pětimístné nabídce, která se postupně doplňuje, a ceny s každou další pozicí stoupají. Hráč tak často řeší dilema, jestli koupit levnější stánek, který se mu zas tak moc nehodí, nebo ten drahý, který se mu hodí více.
   
   
3. Ve třetí fázi může aktivní hráč najmout některé ze tří šéfkuchařů (jeden standardní a dva specialisté, u kterých pobaví i jejich podivínský vzhled). Standardní šéfkuchař se najímá za peníze, specialistům je potřeba splnit jejich podmínku, např. mít stánky v restauraci rozmístěné do určitého tvaru.

A už jede další hráč. Výhoda tohoto systému je, že odpadají prostoje, protože hráči aktivně hrají v první fázi i mimo svůj tah, a jsou díky tomu dobře vtaženi do hry.

Nabízíme nejlepší světová jídla - gurmánský zážitek zaručen!

Grafika hry je odlehčená, zábavná a přehledná. Na žádném komponentu se nevyskytuje text a vše je znázorněno velkými, přehlednými a srozumitelnými ikonami. Pojďme se podívat na srdce hry – tím jsou jednotlivé národní kuchyně, resp. stánky s jídly. Pro každou hru se náhodně nalosuje 5 národních kuchyní, přičemž ve hře je celkem deset kuchyní od americké, přes italskou, až po thajskou. Našince potěší, že v české lokalizaci je k dispozici taky kuchyně česká! Ta nahradila ruskou, obsaženou v anglickém originále hry („Foodies“). Můžete si tak pořídit stánek se svíčkovou na smetaně nebo třeba ultračeskou specialitu – chlebíčky. :-) Každá kuchyně má svou unikátní národní schopnost, takže např. z americké a čínské se Vám posype tolik peněz, že by se i strýček Skrblík zakuckal závistí, zatímco francouzská nebo italská je dobrá pro rozkvět kulinářského věhlasu. Ten je ve hře reprezentován hvězdičkami, které slouží zároveň i jako vítězné body. Česká kuchyně je na škále peníze/věhlas někde uprostřed.

Zisk z každého stánku s konkrétním jídlem se ještě drobně liší a důležitou vlastností stánků jsou také půlhvězdy na okrajích karet, jejichž vhodným propojením vznikají plné hvězdy. Ty pak dál zvýší Váš kulinářský věhlas při návštěvě daného stánku hostem. Některé kuchyně kromě toho potřebují i synergii s ostatními jídly, např. pokud se Vám podaří umístit k thajské kuchyni další stánky s pikantními jídly, fronta natěšených jedlíků se potáhne obrazně řečeno „až na parkoviště“. Je tedy třeba dbát na správnou skladbu i umístění stánků, a také pokud možno splnit požadavky šéfkuchařů. Pokud se to povede, funguje restaurace jako dobře namazaný stroj, po každé návštěvě hladových labužníků skončíte s naditou kasou a váš kulinářský věhlas stoupá do nebes.

Zvládnem pravidla a nepoperem se u toho?

Ve hře se vzájemně nijak neškodí – kromě toho, že někomu sem tam vyfouknete stánek s lasagnemi, který se mu taaaak hodil do krámu, nebo občas díky hodu nuly na kostce zavedete zákazníka do takového zákoutí restaurace, kde mají soupeři akorát tak štafle a špinavou podlahu. Hra obsahuje značný prvek náhody, takže často nevyhraje ten nejchytřejší, ale prostě ten… nejlepší. :-)

Labužníci mají poměrně jednoduchá pravidla a je možné je rychle naučit jak školou čerstvě povinné dítko, tak i (pra)babičku na odpolední návštěvě. V tomto bodě bych nicméně autorům vytkl poměrně nepřesně napsaná pravidla. Ta jsou sice stručná a na první pohled přehledná, ale v několika věcech (např. jakým způsobem se ve fázi aktivaci stánků získává odměna v návaznosti na ikony na stáncích) jsou nejasná či mlčí. Zkušení hráči si pomohou interpretací, ale méně zkušení mohou mít menší problém, který jim vyřeší až návštěva FAQ na odborných stránkách (např. http://www.zatrolene-hry.cz :-) ).

Hra je velmi dobře hratelná v jakémkoli počtu hráčů. Dvěma hráčům, kteří hru umí, trvá partie deset minut, v pěti se vleze do avizované půlhodiny. Ve více hráčích mi hra přijde nejzábavnější a nejnapínavější. Hraje se do předem stanovené úrovně kulinářského věhlasu a hra má velmi zábavně poskládaný časový průběh. Zatímco v prvních kolech se ukazatel hvězd téměř nehýbe (nebo jen málo), s přibývajícími stánky naditými dobrotami se hvězdy začínají jen hrnout a často se stane, že jeden dva hráči nakonec protrhnou cílovou pásku rychlostí Usaina Bolta.

Evidujeme nějaké stížnosti hostů?

Hra neobsahuje mnoho komponent, nicméně ty jsou kvalitní, a po dvaceti hrách nejeví známky opotřebení. Některé výtky by mohly směřovat k hráčským deskám, které nejsou z tvrdého kartonu. Na funkčnosti to ale nic neubírá a mně osobně to při hře nijak nevadilo. Originální finesa je, že všechny karty stánků mají kulatý otvor, kterým je vidět cena stánku, případně číslo pozice stánku na desce hráče.

Co se týče ceny za hru (v rozmezí nějakých 880–990 Kč), ta je dle mého názoru s ohledem na menší množství komponentů nebezpečně blízko u samé horní hranice, běžné dnes pro hru tohoto typu a rozsahu. Edukativní účinek hry by se též výrazně zvýšil, pokud by byla jednotlivá jídla na kartách, nebo aspoň v apendixu pravidel, pojmenována. Takto člověk narazí třeba na obrázek neznámého mexického jídla, vidí přesně, jak vypadá, ale nemůže si jednoduše zjistit jeho název, aby si ho třeba při příští návštěvě opravdické restaurace sám objednal. Labužníci také nejsou hrou pro náročnější hráče, kteří nebudou uspokojeni hloubkou hry. Na tuto hráčskou skupinu ale Labužníci očividně ani necílí.

Jdeme do finále, na talíře servírujeme výsledné hodnocení

Pojďme tedy k závěrečnému hodnocení. Labužníci přes některé výše uvedené menší nedostatky z mého pohledu excelují v kategorii „rodinná hra“. Vynikají v jednoduchosti pravidel, jsou nekonfliktní, zábavní grafickým zpracováním i svižnými herními mechanismy a lehce vtáhnou do hry. Jako bonus hra přináší i pohodové a snadno představitelné téma světově proslulých, lákavých jídel a kulinářského byznysu. Pro mě jako nadšeného hráče s dětmi 7 a 9 let je radost, když si děti o hraní hry samy říkají a bez přemlouvání se přidají i dědeček s babičkou.

Za mě se tedy jedná o velmi dobrou hru a všem těm, které svým pojetím oslovila, ji vřele doporučuji.

Sdílet s přáteli: