Dojmy bronzového Petra Frajvalda z MS v Osadnících v Katanu

Autor: Wolfsen | 9.10.2016 | 25

Jak jsme informovali již dříve ve dnech 23.-25. 9. proběhlo v americkém Durangu mistrovství světa v Osadnících z Katanu. České a slovenské barvy hájili Dana Bělská, Petr Frajvald a Daniel a Lucia Šenkýřovi. Druhý jmenovaný pak dokázal v těžké konkurenci 60 špičkových soupeřů z celého světa urvat skvělé třetí místo!

Po svém návratu nám na základě několika našich otázek (ale nejen jich) poslal zvukovou stopu se svými dojmy. Její (krácený a mírně jazykově upravený) přepis nyní přinášíme. Mezititulky jsou redakční.

Zdravím všechny návštěvníky Zatrolených her.

Doteď nevím, jestli mně Albi přispěje nebo nepřispěje, kolik mně přispěje na cestu na Osadníky, na mistrovství světa. Ale přesto jsme se s manželkou rozhodli, že tuto cestu absolvujeme. Že vyzkoušíme, jaké to je utkat se s nejlepšími hráči, když už tu příležitost máme. Na mistrovství světa jsem se dostal díky tomu, že jsem vyhrál mistrovství České republiky, do jehož finále se dá kvalifikovat během roku na různých turnajích po celé republice.

Naše cesta byla dlouhá, protože vedla až do Duranga v Americe. Dohodli jsme se kámoši, kteří postoupili ze Slovenska a kromě Dany, která chtěla jet jenom přímo na turnaj, jsme si naplánovali taky nějaké to putování po Americe.

Vyjeli, resp. vyletěli, jsme ve čtvrtek (22. 9., pozn. red.) v 10 hodin našeho času z Prahy. Letěli jsme přes Londýn, doletěli jsme do Los Angeles, kde jsme si půjčili auto a dál jsme putovali do Duranga. To bylo nějakých 1300 km. Cesta byla pochopitelně náročná, protože jsme na ní strávili 28 hodin. Jenom cesta autem trvala něco přes 10 hodin, možná dokonce 11. Dorazili jsme na místo a byli jsme příjemně překvapeni, protože jsme byli ubytováni v nádherném, pětihvězdičkovém hotelu ve stylu z 19. století (The Strater Hotel, pozn. red.). Nádherné pokoje, báječná atmosféra, pohoštění taky super.

Klepající se ruce, neuvěřitelné štěstí, prostě průběh turnaje

V pátek bylo seznámení a v sobotu už začal hlavní turnaj. (...) Pro mě bylo z celého turnaje nejnáročnější asi první kolo, protože, jak se říká, ta první výhra je nejtěžší. A když jsem pokládal ty cesty, které mi zaručily vítězství v prvním kole, tak jsem je málem ani nepoložil, jak se mi klepaly ruce. Pak už to bylo lepší a lepší, hlavně když přibývaly ty výhry. Bohužel ostatní hráči z našeho týmu - těm se moc nedařilo. Byla to škoda, protože po prvním dnu jsme se dozvěděli, že postoupil i hráč, který měl jen jednu výhru, což nebývá obvyklé. Normálně hráč potřebuje výhry dvě a ještě dobré umístění. Takže jsme byli překvapeni a o to to bylo smutnější, ale holt se nedalo nic dělat. (První část turnaje se skládala ze 4 kol, do semifinále postupovalo 16 nejlepších, pozn. red.)

Další den bylo už semifinále. To probíhá tak, že ze 16 hráčů se udělají 4 stoly a vlastně je to takové už spíš "random", protože z každého z těch 4 stolů, postupuje ten, kdo na něm vyhraje. Myslím si, že to už tak fér není, protože se pak ukázalo, že z prvního dne, kdy já jsem postoupil ze 3. místa pak do finále postoupili lidi z 10. a 13. místa a hlavně ten Španěl (Raúl Fernandéz, pozn. red.), který byl 16. Což si myslím, že postoupit na finálový stůl jenom se dvěma výhrami, oproti tomu, že tam byli hráči, kteří měli tři výhry a nedostali se, tak je to spíš takové smutnější.

Ale to semifinále bylo samozřejmě napnuté. Já bych řekl, že jsem si v semifinále zahrál jednu z nejlepších her, protože jsem vyfasoval fajn lidi. Atmosféra byla výborná a Mexičanka (Valeria Becerril, pozn. red.) to měla dle mého vyhrané, ale na mě se bohužel usmálo štěstí, tomu se jinak nedá říct, protože s 8 body na tahu jsem věděl, že další tah už nebudu mít, nebo nemusím mít, protože se mi zdá, že jí scházel už jenom bod a karet měla na ruce dost. Tak jsem se rozhodl, že body mně už moc nepomůžou, takže buď anebo, tak zkusím své štěstí - i když, když si dokážete představit, že z 25 karet je 5 bodovek, z toho 2 jsem už měl já před sebou, tak pravděpodobnost, že když si koupím 2 akční tak, že tam budou 2 body byla strašně malá. Tak jsem v to moc nevěřil a o to víc jsem byl překvapený, když tam ty 2 body opravdu byly. Podle mě úplně neuvěřitelné. Bylo mi horko. Pocit jsem měl lepší, až když jsem skončil v tom finále třetí, protože to jsem si celou dobu přál - dostat se na ten finálový stůl. Toho jsem chtěl dosáhnout.

Titul mistra světa je taky fajn, ale na druhou stranu si myslím, že všichni čtyří, co jsme se potkali ve finále... To už bylo vyloženě o štěstí. To bylo poznat, ta skladba hráčů... Ve finále jsem už vůbec nebyl nervózní, věděl jsem, že budu do čtvrtého místa. Spadlo ze mě úplně všechno. Tak jsem vlastně byl spokojený. Finále probíhalo tak, jak jste to viděli. Tady se asi projevila ta největší slabina - že neumím jazyk. Do té doby jsem jakž takž proplouval. Myslím, že při čtvrté hře, kdy jsem měl problémy s Libanoncem (Elie Chabrieh, pozn. red.), tak mně to jakž takž nevadilo, ale tady, ten jazyk, když se začala lámat rozhodující fáze a nedokázal jsem tomu Japonci (Hisatake Do, pozn. red.) vnutit to, že když by mi pomohl, tak skončí na druhém místě... Takhle postavil cesty, o kterých stejně věděl, že mu nezůstanou, a skončil čtvrtý. Takže tam mě to hodně mrzelo, když mi scházel fakt kousíček, jedna jediná karta ve fázi, kdy jsem mohl vyhrát, ale o tom ta hra je. Zkrátka nejde jen o to to umět, ale musíte mít i kapku štěstí v té poslední fázi. A ta kapka štěstí se usmála na toho Američana (William Cavaretta, pozn. red.) v době, kdy to bylo o tom, jestli já, Španěl (opět Raúl Fernandéz, pozn. red.) nebo Američan si to hodíme. Španěl měl 9 bodů, u Američana jsem viděl, že si postaví největší vojsko a bohužel si hodil devítku, což bylo nejlepší číslo, co si mohl hodit, a ukončil hru.

Takže bylo to fajn. Jak říkám, jestli pak člověk skončí druhý, třetí, čtvrtý. Ale to první místo... nebylo to už takové... to své štěstí jsem si vybral už postupem do finále a jediné co mě pak mrzelo, je to, že jsem měl čtyři výhry a přede mnou se umístil Španěl, který za ty dva dny vyhrále jenom dvakrát a normálně by mu to nestačilo ani na postup do semifinále a přitom byl druhý. Trochu jsme to oslavili a pak jsme se připravovali na ten týden v Americe.

Zákulisí turnaje

Co bych řekl ještě o turnaji? Turnaj byl na vysoké úrovni a, jak jsem říkal, pořadatelé si na tom dali záležet. Měli jsme zaplacené ubytování, dostali jsme spoustu dárků, jídlo bylo super - pořád švédské stoly. Na sobotu dokonce udělali putování po barech. Jedna z perliček je, že taky domluvili, protože v Coloradu není zakázaná tráva, takže kdo chtěl si mohl ještě za lepší cenu zakouřit trávu. Já jsem se toho putování neúčastnil, protože jsem věděl, že druhý den budu hrát finále a kromě toho já alkohol nepiji, takže pro mě putování po barech nedávalo smysl. Taky se projevila únava. Je fakt, že když tam člověk docestoval, tak než se trochu přeorientoval ten čas, tak veškerou energii jsem dával do turnajů a pak jsem de facto chodil spávat, protože je to opravdu náročné.

Co se týká lidí kolem - tak i když jsem nemluvil anglicky, tak se snažili dorozumět. Bylo to fajn. Ti, kdo se dívali na finále, tak si určitě všimli, že jsem využíval jako překladatelku Lucku Šenkýřovou, které moc děkuju. Ta hodně pomohla. Jsem rád, že jela s námi a Dan taky, protože komunikovali mezi námi a ostatními, protože ani já, ani manželka a ani Danča jsme moc anglicky neuměli. Holky na tom byly podstatně líp než já. Ale i přesto panovala přátelská atmosféra a seznámili jsme se se spoustou lidí. Byli přátelští, byli jak rodina. Taková rodinná akce, fakt super. Nedá se to popsat, přál bych to každému zažít. Protože to bylo opravdu něco jinačího, než když jedete soutěžit na Evropu i to mistrovství ČR, které proběhne během jednoho dne a tohle bylo úplně něco jiného. Takže jsem opravdu rád, splnil se mi sen, že jsem si zahrál velké Osadníky na finále a jsem zkrátka moc rád.

Taktické tipy? Hrát, hrát a hrát.

(...) Já Osadníky hraju už spoustu let. Je to hra, na které jsem začínal. Jako se dřív kupovaly Sázky a dostihy, tak se k nám dostali Osadnící. Takže my jsme to u nás v Moravské Třebové hráli dost často s kámoši. Měli jsme i svou tabulku a už tehdy v těch tabulkách statisticky vycházelo, že vyhrávám šedesát sedmdesát procent her, které hrajeme. Takže jsem k tomu asi nějaké předpoklady měl. Bavilo mě to, je to perfektní hra, protože je komunikativní. Záleží jestli lidi vyměňují, jestli se nechají překecat.

Vždycky je to o rozhodnutí toho hráče a vlastně i v té kvalifikaci na ten druhý den, kdy jsme hráli poslední hru, kdy Libanonec přesvědčil další dva hráče, aby hráli proti mně. Takže to vlastně byla jedna z nejhorších her, co jsem kdy hrál. Kdy vyloženě se mnou neobchodovali, protože ten Libanonec jim tam furt něco vysvětloval. Souhlasím s tím, že i v té poslední hře (základní části, pozn. red.) jsem měl trošku navrch, ale nebyl jsem tak nebezpečný - nebo spíš nebezpečný jsem byl pro Libanonce tím, že dva hráči měnili s ním, hráli proti mně a kdyby ti hráči měnili se mnou a neposlouchali ho, tak možná vyhrál jeden z nich, protože oni potřebovali suroviny, co jsem měl já, ale Libanonec jim zakazoval... nebo je překecával, aby se mnou nesměňovali, že to není dobrý nápad. Ale to k té hře zkrátka patří a nedá se nic dělat. S tím Libanoncem jsem měl ještě problém, když, aby je přesvědčil, normálně otočil akční kartu a ukázal hráčům, že tam opravdu nemá bod. Nakonec jsem se od pořadatele dozvěděl, že to není potrestatelné. Dokonce to chvíli vyznívalo, že to není ani zakázané, což se nám nepozdávalo. Protože když někdo otočí akční kartu, tak by ji měl použít, ne jen otočit ukázat a zase obrátit zpátky.

Co se týká dalších věcí k Osadníkům, je to vždycky o tom rozhodnutí v daný okamžik, těžko se radí, co je nejlepší. Protože jak každý ví, kdo hraje hry, tak kostky jsou velký element a zkrátka říct, dávejte to tam a tam, to se nedá. Nikdy člověk neví, co bude padat. Třeba půlku hry padají čísla a myslíte si, že když tam postavíte, tak to bude super. A ony přestanou padat. Takže po téhle stránce se taky těžko radí. Je to vlastně jen o tom hrát, hrát, hrát s různými lidmi, účastnit se třeba i turnajů, kde vyzkoušíte jiné hráče, abyste se dokázali přizpůsobit. Jiná rada asi neexistuje.

Trénink? Ten už nepotřebuju, potřebuju dort

Co se týká tréninku, tak jelikož mám z mládí nahráno, tak já netrénuju vůbec. Doma Osadníky de facto vůbec nehrajeme. Když už si zahraju Osadníky, tak s Jardou z MindOKu na nějaké akci a to většinou vezmeme i Města a rytíře, protože to je jedno z nejlepších rozšíření k Osadníkům. Jinak absolvuju nějaké místní turnaje, absolvuju to MČR, jednou jsem byl na Mistrovství Evropy, kde se totálně ukázalo, že ten jazyk je potřeba, ale holt i přesto jsem to riskl na ten svět. Je to taky super, ale není to takový zážitek, jaký jsme prožili teďka celé naše družstvo, i když se zčásti nedařilo.

Jestli jsem favoritem na MČR? Já budu favoritem až za 5 let, protože jsme se shodli na tom, že MČR jsem zatím vyhrál dvakrát a vždycky, když Albi k téhle příležitosti udělalo dort. A další dort nás čeká od teďka až za čtyři roky, takže mám de facto čas na vítězství. A jinak si myslím, že u nás v ČR je spousta kvalitních hráčů. Ti, co to hrajeme soupeříme na každém turnaji. Nikdy není jasné, kdo vyhraje. Jak říkám, jsou tam ty kostky.

(...) Spousta hráčů si řekne: "Na ten turnaj nepůjdu, stejně to nevyhraju, protože tam jsou dobří hráči." nebo teď si o mně řeknou: "Ten byl třetí na MS, ježišmankote, na toho si musíme dávat pozor!", ale ono to takhle vůbec nefunguje. Těch kvalitních hráčů z těch 32 nebo 40, kteří většinou hrajou MČR... to všechno jsou vlastně kvalitní hráči. Takže vyhrát může kdokoliv. Je to hra a pokud umíte pravidla, tak i nějaký outsider, který má nahraných pár her, se může stát mistrem ČR, když zrovna bude mít tu vítěznou vlnu. Já jsem zažil rok, kdy jsem vyhrál skoro každý turnaj. Dostal jsem se na MČR a skončil jsem poslední. Další rok jsem málem ani nepostoupil, protože jsem nebyl schopen nic vyhrát. Takže asi tak, k těm Osadníkům.

Roadtrip měsíční krajinou

Dále jsme putovali, když se vrátím, v pondělí jsme opustili hotel, sedli jsme do auta a dál jsme putovali po Americe. Bylo to takové putování, takový roadtrip, který jsme ukončili v Los Angeles, kde jsme strávili celý víkend. Po cestě do toho Los Angeles jsme se podívali na nějaké ty krásy Ameriky. I když to cestování je takové náročné - měsíční krajinou - kdy vlastně člověk jede 500 km a kouká na pusté pláně. A pak teprve přijde nějaký ten jejich div. Podívali jsme se na Grand Canyon, podívali jsme se do Las Vegas, podívali jsme se ještě na nějaký Red Canyon, pak jsme se podívali do SeaWorldu v San Diegu, kdy to byl asi jeden z nejhezčích dnů z celého toho týdne, kdy jsme si to opravdu užili.

Co se týká pak toho Los Angeles... není to úplně tak užasné, jak jsme si mysleli. Já jsem už v Americe byl před několika lety, kdy jsem tam taky podnikal nějaký takový výlet, kdy jsem tam byl za kámoškou, a když bych to měl srovnávat, jak jsem si pamatoval Ameriku předtím a jak teďka, tak ten dojem byl podstatně horší. Nebyl jsem z toho tak nadšený. Možná to bylo tím, že jsme projížděli trošku po sezóně, že tam nebylo tolik lidí, nebyla taková ta atmosféra, ale co se týká zase toho Sea parku, to byla zase špica. Protože vlastně že tam nebylo tolik lidí, tak jsme se nemuseli nikde cpát ve frontách. Vyzkoušeli jsme (...) dvě horské dráhy, viděli jsme představení velryb a lachtanů... Bylo to fakt úžasné.

Ale pak cestování po té Americe, kdy zacpané sedmi- osmiproudé dálnice plné aut a kolon, člověk nebyl schopen pomalu nikam dojet, protože cesta pár kilometrů trvala strašně dlouho. Pokud jste se dostali někam mimo to špičkové místo, tak všude se bohužel váleli bezdomovci. Lidi, kteří de facto žijou v nákupním košíku. (...) Ani na té pláži, kde jsme byli, která je vlastně ve všech průvodcích, tak i tuhle pláž lemují tady tihle lidé. Kde jsou palmy, nádherný trávník a na něm se povalují tady tihle. Takže ten dojem z té Ameriky, no asi jsou hezčí místa a pokud tam člověk nejede vyloženě do přírody, tak nevím. Asi to není úplně... Já nemusím úplně ty muzea, ale třeba rád chodím městem, koukám se jenom kolem sebe a tady to fakt hyzdilo to, že když jsme šli do města se projít, tak jsme naráželi tady na tyhle lidi, které ani u nás není pořádně vidět, jak tam v té Americe.

Cesta zpět

Cesta zpátky byla taková kratší, jelikož jsme vlastně letěli "po čase" a narozdíl od cesty tam jsme v letadle usnuli, takže to bylo super. Přiletěli jsme někdy před půlnocí a domů jsme se - my Češi - dostali ke třetí hodině, Slováci dorazili domů ráno. Hodnotil bych to tak, že to bylo zkrátka super. Super zážitky. Díky tomu, že jsme cestovali, tak těch zážitků bylo víc a fakt bych doporučoval. I když říkám, bylo to smutné, protože de facto ze všech států - bylo tam 34 zemí, 60 účastníků - tak vlastně byli jsme jenom asi 3 země, kdy to celé vyloženě nehradila firma, vlastně vysílající ty hráče. Albi se k tomu moc nehrnulo, že by chtělo moc podporovat - "jestli chcete, jeďte". Je to bohužel smutné, protože třeba tam byla celá rodina z Malajsie, která to měla hrazené, ale chápu, že ty možnosti v ČR, kdy jsme malá země... Nevím, jak Albi prosperuje nebo ne... Nemůžeme vyčítat, když nevíme vlastně vůbec nic k tomu, jak to vlastně probíhá nebo neprobíhá. Bohužel je to tak.

To je od Petra vše. My mu děkujeme za to, že se s námi o své dojmy podělil, a přejeme mu mnoho dalších úspěchů.

Sdílet s přáteli: