Divočina, co není žádná divočina

Autor: GamingDad | 7.3.2023 | 1

A jéje, další zvířátková hra, tu mít doma nemusím, mám jich už dost… Ale když ona vypadá tak hezky… Ne, máš dost her, kup si radši Caesara a Cestovatele jižního Tigridu… No, ale ta sleva tam, to by byla škoda. A zase to tolik nestojí… Ale zase bych měl trochu šetřit, chceme na dovolenou… Ale ta sleva… Dovolená… Sleva… Dovole… A je to, objednáno.

Zhruba takto jsem se rozhodoval, jestli domů Divočinu pořídit, což jsem nakonec přeci jen udělal – a nelituji toho. Nákup Divočiny bylo sice jedno z těch impulsivních rozhodnutí – ale Divočina severní Ameriky je prostě skvělá hra.

Sir David Attenborough by měl radost

Co se hře musí nechat, je opravdu krásné zpracování – karty zvířátek a rostlin, ptáků (zkráceně druhů) a prostředí jsou opravdu moc hezké, je radost se na ně dívat. Kartičky osobních úkolů a desky zvláštních akcí sice potřebují trochu vysvětlování, ale po první hře jsou všechny symboly jasné a hra tak plyne velmi intuitivně. Ostatní komponenty jsou tak nějak standard, které byste u takové hry očekávali. Zároveň oceňuji, že ostatních komponent není mnoho, jsou snadno pochopitelné a přehledné.

Žetony žaludů slouží jako platidlo za dobírání nových karet z nabídky, na konci hry pak přináší bonusové body v hodnocení. Žetony jsou oboustranné, na jedné straně mají hodnotu „1“, na straně druhé hodnotu „3“.

Žetony výzkumu (zelená strana) se pokládají na vyložené karty a do závěrečného hodnocení přidávají bonusové body. Druhá strana (fialová) slouží jako doplněk pro sólovou variantu hry jako žeton příběhu a je s ním většinou spojená bonusová akce v rámci aktuálního scénáře. 

Pokud si pořídíte deluxe verzi, je estetický zážitek ještě umocněn neoprénovou podložkou, na kterou pohodlně rozložíte společnou zásobu žetonů, vyložíte karty do nabídky; v neposlední řadě má deluxe verze i barevné hráčské desky.

Nestačí hrát horizontálně, ale i vertikálně…

Pravidla nejsou nijak složitá, není na nich co by se dalo zkonit nebo pokvákat. Prostě si buď vezmu z nabídky kartu druhů a přiložím na svou desku, případně použiju jednu bílou destičku zvláštních akcí, nebo všechny žluté desky zvláštních akcí. To je všechno.

Nejhorší, nejzapeklitější a nejsložitější je na téhle hře počítání a plánování. Postavit ten malý, 4×4 kartičky velký kousek dá totiž pořádně zabrat – musí se totiž přemýšlet odshora dolů, zleva doprava, odzdola nahoru a zprava doleva – a to není žádná jednoduchá věc. Nehledě na to, že si pořád musím kontrolovat symboly prostředí, číselné postupky a snažit se přitom zhypnotizovat karty a protihráče, aby si nikdo nevzal toho medvěda, co mi chybí do postupky. Zároveň může hráč za umisťování karet na svou hráčskou desku získat další žaludy (jeden žalud za každý shodný symbol prostředí na sousedících kartách, ať už jsou to karty druhů či prostředí).

Každá karta druhů má pak unikátní hodnotu od 1 do 5, přiřazené symboly prostředí, symbol ročního období a případně pak ještě jeden ze tří speciálních symbolů – klíč pro klíčový druh, vykřičník pro druh ohrožený nebo zápisník pro druh dlouhodobě sledovaný. Speciální „žolíkové“ karty prostředí mají pouze jeden symbol prostředí a ročního období. Do postupky se pak počítají jako karta s libovolnou hodnotou od 1 do 5 v daném ekosystému.

Destičky zvláštních akci pak poskytují bonusy, které se rozhodně hodí – například přesouvání karet nebo umisťování žetonů výzkumu na karty. Hráč má na výběr, zda otočí právě jednu bílou destičku a vykoná její akci, která vždy souvisí s odstraněním karet z nabídky, nebo vrátí na lícovou stranu všechny otočené žluté destičky (a provede související akce) a následně posune ukazatel konce hry o krok dopředu.

Bod k bodu, ekosystém k ekosystému

Co si vlastně mám představit pod pojmem „ekosystém“, který se používá pro závěrečné hodnocení? Jednoduše se jedná o dvě či více sousedících karet s alespoň jedním shodným symbolem prostředí, které zároveň tvoří libovolnou postupku – stoupající či klesající.

Hra končí ve chvíli, kdy jeden z hráčů zaplní celou svou hráčskou desku, nebo počítadlo konce hry doskáče na nulu. Poté se spustí závěrečné bodování.

Bodování hry probíhá po řádcích i po sloupcích – proto je vhodné se snažit tvořit postupky tak, aby každá karta patřila do ekosystému sloupce i řádku. Každá karta shodného ekosystému je v základu ohodnocena pouze jedním bodem, pokud ale má na sobě žeton výzkumu, má hodnotu 2 bodů. Každý klíčový druh v ekosystému pak znovu přičítá jeho základní hodnotu – tedy pokud je postupka složena ze 3 karet se 2 žetony výzkumu, její základní hodnota je 5 bodů. Pokud jsou součástí této postupky ještě navíc 2 klíčové druhy, celková hodnota ekosystému je 15 bodů.

Já sólo, já hrát!

Co na hře oceňuji asi nejvíc, je naprosto skvělý sólový mód podaný formou příběhu, pojmenovaného Expediční deník. Sólo mód poskytuje v každém ze dvou desítek scénářů extra variantu přípravu hry, speciální pravidla ale i výzvy, které není lehké splnit – například hned ve třetím scénáři můžete přesouvat předpřipravené karty dravců, a odstraňovat tak karty prostředí, které na konci hry nesmí zůstat na hráčské desce, aby se dal scénář považovat za splněný.
Sólová hra pak jde s malými úpravami přeměnit na kooperativní hru, kdy se hráči střídají v tazích a společně plní zadaný úkol. Taková hra se hodí třeba s mladšími dětmi, které by si rády Divočinu zahrály, ale ještě zcela nechápou pravidla. Pro zkušené hráče ale kooperační režim vhodný není.

Hodnocení

Divočina severní Ameriky je skvělá kombinační hra, která se dá relativně rychle vysvětlit i začínajícím hráčům, hra netrvá nějak extrémně dlouho a je dostatečně zábavná na to, aby udržela pozornost i mladších hráčů. Minimální věk bych ale opravdu doporučil těch 10 let, a i to pouze pokud má hráč již nějaké zkušenosti s deskovými hrami.

Neodpustím si ale jednu výtku. Žetony žaludů jsou poněkud nešťastně řešeny. Z jedné strany mají hodnotu 1, z druhé mají hodnotu 3, což může být velmi matoucí a reálně se tato hodnota ve hře více hráčů ani nepoužije (pouze výjimečně), což nové hráče pak při závěrečném bodování velmi mate.

Ve finále je to však jediná vada na kráse a Divočina Severní Ameriky by rozhodně neměla chybět ve sbírce začínajících ani zkušených deskohráčů.

Sdílet s přáteli: