Deskoherní začátky, aneb životopis jednoho geeka

Autor: Pelly | 29.1.2018 | 47

Nedávno založené diskusní vlákno zde na serveru mě přimělo k zamyšlení a uspořádání myšlenek ohledně svých deskoherních začátků a dosavadní „kariéry“ v roli hráče deskových her. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že univerzitu jsem studoval 5 let, že ve svém současném zaměstnání (které s deskovými hrami nikterak nesouvisí) jsem 12 let a hraní her v dnešním slova smyslu se věnuji nějakých 20 let (koukám, že více než polovinu života), což mě chtě nechtě staví do role, kdy už by mělo být co k vyprávění. Nechci, aby to znělo jakkoliv elitářsky, vím, že je tu spousta zkušenějších, erudovanějších či povolanějších, nicméně samotného mě zajímá, co z toho vyleze, a řekl jsem si, že je to ideální příležitost po delší době opět potrápit své literární střevo.

Stejně jako spousta dříve narozených, jsem se s deskovými hrami setkal ještě v době socialismu, i když nutno podotknout, že v roce 1989 mi bylo pouhých 6 let, takže mě to v podstatě jenom lízlo. Je pochopitelné, že jelikož jsem vyrůstal spolu se dvěma staršími bratry, bylo trávení volného času u her všeho možného druhu vcelku nasnadě. Asi nemá smysl se výrazněji zmiňovat o tehdejších titulech (i když pamětníci by mi jistě neodpustili nezmínit Z pohádky do pohádky). Namátkou tedy pouze uvedu pár názvů, které si z té doby vybavuji – vesměs se jednalo o dětské hry. Smolíček Pacholíček, Barevná křížovka, Kočičí hra, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Dětské hrátky. Lví podíl na mém deskoherním vývoji měl rovněž můj děda (opět asi poměrně obvyklý jev u mojí generace). U něj jsme s bratrem mimo jiné objevili stařičkou hru Business (klon Monopoly zasazený do českých reálií). Rovněž si pamatuji, že v té době naši rodiče občas hrávali Dostihy a sázky, což je v podstatě to samé v bledě modrém (tedy spíše tmavě zeleném) okořeněné o sázky.

Svým způsobem převratné byly v této době hry kategorie PaN – Papír a nápad. Jednalo se o podstatně vyzrálejší hry (často předělávky úspěšných zahraničních titulů) s minimalistickou produkcí. Pro mě to znamenalo první stupeň na své cestě v poznávání světa deskových her. Když opět zalovím v paměti, vzpomínám na několik titulů: Maršál a špión (předělávka Stratego), Fantom staré Prahy (Scotland yard), Cesty korzárů, Lovci pokladů. Dobré podotknout, že některé méně renomované společnosti na tyto tituly sázejí dodnes.

Další zásadnější vzpomínkou je, že jsem většinu letních prázdnin v té době trávíval na chatě v chatové osadě mimo civilizaci. Dalo by se říct živná půda pro hraní her, tehdy zejména karetních. Někdy v této době jsem se dostal ke klasickým karetním hrám jako kanasta, žolíky a především whist, alespoň tak jsme tomu říkali. V dnešní době je stejný herní princip využit v karetní hře Wizard (my to tenkrát hrávali s balíčkem mariášek). Pamatuji si, že i naši trávili večery hraním her, vybavuji si tzv. pasiáns, kompetitivní hra pro dva hráče s balíčkem žolíkových karet herním principem připomínající dnešní Solitér, který je standardní součástí operačního systému a Logik, v podstatě okopírovaný Mastermind. Když už jsem se dotkl klasických karetních her, logicky bych se měl zmínit i o dalších dvou hrách, které následovaly a nad kterými jsem se svým bratrem a rodiči strávil mnoho hodin zábavy. Jednalo se o Černou kočku (opět dnes implementovaná do operačního systému jako Srdce) a zejména Sedmy – karetní „hospodskou“ týmovku (dva proti dvěma).

Brzy nadešel čas učinit další vývojový krok. Na počátku devadesátých let s ním přišel tentokrát můj nejstarší bratr. V té době přinesl v našich končinách něco naprosto nepředstavitelného a převratného – RPG, hru na hrdiny… Dračí doupě! Můj osud byl na několik let nadobro zpečetěn. Dalo by se říct, že tato hra mě provázela celým odrostlejším dětstvím a dospíváním. Asi nikdy nezapomenu na herní seance, kdy se nás v jednom pokoji sešlo třeba i dvanáct, někteří jen přihlíželi, a naše mamka připravovala k večeři 20 rohlíků. Kromě Dračího doupěte jsme přičichli ještě k cyberpunkovému Shadowrunu (ale jestli je nemýlím, nikdy jsme se na něj nesešli, abychom ho opravdu zahráli, takže zůstalo u takového toho suchého hraní si na hraní – vytváření postav, vymýšlení, studování pravidel, hypotetických situací co by kdyby, cvičné souboje s monstry, nakupování výbavy a tvorbu nových věcí – i tak nás to bavilo) a Advanced Dungeons and Dragons jakožto propracovanější alternativu Dračího doupěte. Doba však nicméně plynula dál a logicky jsme se jeden po druhém vydávali do světa. V roce 1995 se nejstarší bratr a přirozený kápo přemístil na školu do Prahy, čímž se otevřel prostor pro objevování vlastní cesty. I já krátce na to přestoupil do nového školního kolektivu, když jsem základní školu vyměnil za víceleté gymnázium. To prostor pro seberealizaci ještě umocnilo – noví kamarádi, nové zájmy. Tehdy jsem lehce přičichl k počítačovým hrám (Dungeon Master, Warcraft, Heroes of Might and Magic, později Diablo), ale tak nějak jsem cítil, že to není úplně ono. Ostatně tehdy jsem (resp. jsme) ani neměl(i) doma počítač. A pak to přišlo.

Už si ani nevybavuji, jaká jiskřička zažehla ten plamen (neuvědomuji si, že by některý z mých kamarádů hrál), nicméně někdy v roce 1997 se stalo, že jsem šel do knihkupectví (Moudrá Sova se jmenovalo, ani nevím, jestli ještě funguje), kde jsem si zakoupil svůj první základní balíček hry Doomtrooper – hry, která můj deskoherní život formovala asi nejvíce (poznámka: můj stávající avatar je ikona jedné z frakcí právě z této hry). Tentokráte jsem to byl já, kdo přinesl něco nového a postupně tak k této hře přivedl jednoho kamaráda (který ale v podstatě nikdy pořádně nezačal), jednoho bratra, druhého bratra a další dva jejich kamarády. Paráda – 5 kluků se společným zájmem! Nad touto hrou (s odstupem času nutno podotknou, že v podstatě průměrnou) jsme strávili stovky a stovky hodin a investovali do ní nemalé (spíše značné) peníze. Dovolte mi teď trochu přeskočit v čase – s postupně zvětšujícími přestávkami jsme ji hráli zhruba až do roku 2002, kdy jsem přistoupil k radikálnímu kroku a rozhodl se naše karty začít prodávat. Těžko už teď odhadnu, kolik a za kolik jsem toho tehdy prodal (vlastní prodeje trvaly s přestávkami několik let), ale předpokládám, že to mohlo být více jak 3000 jednotlivých karet a kdyby se to sečetlo, dostali bychom se tak ke 40 000 Kč. To už ale vařím z vody. Zpátky do devadesátých let. „Povinnou“ výbavou každého hráče CCG tehdy byl časopis Legenda a hráče Dračího doupěte časopis Dračí dech. Když jsem se tak začínal poohlížet po něčem dalším, čím bych mohl začít ukájet svůj herní chtíč, logicky mi tehdy padl zrak na reklamy v těchto uvedených časopisech. V hlavě se mi tak začala formovat myšlenka na nákup deskové hry. Do nejužšího výběru se tehdy dostaly hry Arena: Morituri te salutant a Talisman, obě tehdy v distribuci společnosti Altar (vydavatelství Dračího Doupěte). V podstatě jsem zavřel oči a jednu z nich naslepo koupil. Volba padla na Arenu a s odstupem času musím říct, že jsem za to rád, protože ji považuji za herně podstatně lepší než Talisman – jeho čas však měl teprve přijít. Hru Arena od té doby chovám ve veliké oblibě (dalo by se říct, že je to jedna z mých nejoblíbenějších her), ale je pravda, že k jejímu zahrání se již takřka nedostávám. Nicméně zhruba tuto dobu lze považovat za můj deskoherní začátek, byť o herním panictví se u mě již nedalo hovořit. S potěšením tak mohu říct, že základ mé sbírky položil český autor.

Na přelomu let 1998 a 1999 se v mém životě odehrály dvě zásadní změny. Jednak jsem si našel vážnou známost a dále jsem se začal (s touto známostí) intenzivně věnovat tanečnímu sportu. Tedy dvě věci, které příliš nepasují do života adolescentního počínajícího geeka. Svůj čas tedy bylo třeba začít dělit (hrome…) a pochopitelně se to projevilo i v rozvoji mé deskoherní gramotnosti. Dalo by se říct, že v něm nastala doba temna, která trvala zhruba až do roku 2005. Když o tom teď tak přemýšlím, zmíněné časové periody se opravdu v podstatě doplňovaly. Slečna se se mnou rozešla na podzim 2005, s tanečním sportem jsem skončil tuším v roce 2007 a k mému deskohernímu obrození došlo v létě 2005 (tím nechci nic naznačovat ani dávat do souvislostí…). Hezky postupně.

V roce 2005 jsem promoval, o prázdninách nastoupil na praxi a tehdy se to stalo. Na univerzitě jsem se soustavně připravoval na budoucí povolání (myslím, že tak se tomu s oblibou říkalo) na pozici geodeta – zeměměřiče, chcete-li, což je povolání, které s sebou ruku v ruce nese i sběr dat v terénu (rozumějte zaměřování). Tak se stalo, že jsem vyrazil do terénu na týdenní měření se zkušenějším kolegou, kdy je normální, že spolu trávíte v podstatě celý den, nejprve v terénu pracovně, odpoledne a večer na penzionu. Kolega tehdy s sebou vzal a naučil mě hru Carcassonne – Lovci a sběrači, která mě do té doby tak nějak míjela (rozuměj především její starší „modrá“ varianta), věděl jsem, že něco takového existuje, ale to bylo tak všechno. V ten moment bylo rozhodnuto. Vrátil jsem se na cestu deskových her, kterou jsem již nemínil opustit. Hrou jsem se naprosto nadchnul a tak, jak jsem kdysi přitáhl do rodinného kruhu Doomtrooper, jsem nyní domů zavlekl deskové hry jako aktivitu pro společné trávení volného času.

Neznalý klouček se tehdy vydal do neprozkoumaných vod. Speciálek tehdy bylo jako šafránu nebo jsem o nich prostě jen nevěděl, svatým grálem se jevil server hrajeme.cz (jeho současná podoba je dílem Jakuba Dobala a s tou původní má pramálo společného). Co se vydavatelů týče, fungovalo pochopitelně Albi, které se přes přáníčka a dárkové předměty dostalo k Osadníkům z Katanu a právě Carcassonnne, Mindok ještě nebyl, Corfix ještě distribuoval hry od Queen Games a BlackFire jsem měl v povědomí jakožto vydavatele zmíněného Doomtroopera. Přehraboval jsem se recenzemi a doporučeními a posléze se odhodlal k nákupu své opětovně první deskové hry. Tehdy vyhrála Alhambra, která mě mimo jiné zaujala i širokým počtem hráčů (2-6). Nakonec se ukázalo (jak už to tak u některých starších her bývá), že to 2 tam bylo spíše z marketingových důvodů, takže jsem se brzy začal poohlížet po „dvojkovce“ v pravém slova smyslu. V té době již mí bratři rovněž pořídili první hry, kterými byly na jedné straně Osadníci z Katanu, Carcassonne a Citadela a právě Carcassonne – Lovci a sběrači na straně druhé. Vybranou „dvojkovkou“ se tak stala Carcassonne – Hrad, kdy jsem zareagoval na marketing – ke hře totiž přiložili po jednom rozšíření k druhým dvěma variantám Carcassonne, tedy hrám které vlastnili mí bratři.

Na podzim 2005 jsem odjel na jazykový kurs do zahraničí (konkrétně Anglie), kde jsem svůj zájem o hry začal dále prohlubovat. Jednak jsem se přes internet seznámil s chlapíkem (Gally), který v Plzni organizoval neformální klub deskových her (nazývaný Bedna, toho času se scházející v hospodském prostředí) a dále jsem objevil, že existuje něco jako speciálky! Z Anglie jsme si tak přivezl první rozšíření k Alhambře a karetní hru Coloretto. A byla noha v nohávě. Již jsem se nemohl dočkat, až se i s bratrem v Plzni setkám s lidmi z Bedny. To pro nás bylo jak probudit se v říši divů! Tehdejší osazenstvo (jehož jsem se stal v podstatě součástí) mi přešlo do povědomí jako Stará garda Bedny (setkal jsem se tu mimo jiné i s PJ a mohl bych jmenovat i další, ne však natolik významné uživatele zdejšího webu). Díky nim jsem objevil to pravé kouzlo deskových her. Vysoké napětí, Mořeplavci (obojí ještě v němčině), Bang!, Magellan, Mykerinos... Lidé v hospodě na nás tehdy koukali jak na marťany! O Vánocích náš nový koníček podpořil i Ježíšek, když jsme pod stromečkem našli herní klenot Tikal.

Další etapou v mé cestě deskoherním životem představuje seznámení s lidmi okolo Kavenu – dnes největší speciálky v Plzni a zároveň herny a půjčovny. Tehdy to však byla skupinka asi 5 nadšenců (jedním z nich byl a je i alladjex), kterým jejich koníček pomalu začínal přerůstat přes hlavu (rozumějte - půjčovnu si tehdy založili v pokoji jednoho z nich v činžovním domě, kdy základ této půjčovny tvořily jejich vlastní sbírky – spojili tak příjemné s užitečným a to vše s osvětou). To, že jim koníček začal přerůstat přes hlavu, říkám s nadsázkou, myslím tím, že věc vzali za správný konec a pořádně s tím koncem drbli. Rozhodli se totiž na cestě osvěty k ambicióznímu plánu – uspořádat festival deskových her! A tak se stalo, že v roce 2006 spatřil světlo světa první ročník (dnes můžeme říct již tradičního) festivalu deskových her pro širokou veřejnost Goliáš a David. Ani tam jsem nemohl chybět – zatím pouze jako návštěvník. Jedním z bodů festivalu byla i mimo jiné soutěž začínajících autorů, přičemž na vítěze soutěže čekalo vydání jeho hry oficiální cestou. Hnáni svou bláhovostí jsme se s bratrem do soutěže přihlásili. Asi každý hráč deskových her někdy pocítil takové to šimravé nutkání zkusit také udělat hru. Bratr měl odhodlání, já touhu přispět a tak spatřil světlo světa náš projekt. Nazvali jsme jej zpupně Excalibur, ale nutno podotknout, že jsme s ním zůstali ležet na poli poražených. Vítězem se tehdy stala hra Tornádo, která byla následné vydána pod jménem Spino.

Tak běžel čas a mé znalosti a zájem o deskové hry se pomalu prohlubovaly na půdorysu trojúhelníku Bedna, Kavenu, domácí zázemí. Jednoho dne se stalo (ani nevím, jestli to bylo díky registraci na zmíněním webu hrajeme.cz, ale když o tom tak přemýšlím, tak asi ano), že jsem se dozvěděl o plánované akci (rovněž tehdy prvního ročníku dnes již tradiční akce) Osadníci Evropy. Mělo se jednat o kratší zájezd (tehdy do Švédska) spojující krásy přírody, turistiky a deskových her. Já tehdy bez závazků, již vydělávající – nebylo co řešit. Kdy, kde, v kolik? Zde jsem se seznámil s dalšími zajímavými lidmi, mimo jiné i s lidmi, kteří jsou dnes spojeni se společností CGE. Na této akci na mě drtivou silou dopadla síla mechaniky „worker placement“, když mi Petr Murmak představil Agricolu – doposud jedna z mých nejoblíbenějších her a obecně herních mechanik. Pamatuji si, že jsem si z akce přivezl Poštovního kurýra, Memoir '44 a snad ještě něco? Ani už nevím. Herní sbírka se rozrůstala, obzory se rozevíraly.

Následující období se neslo v duchu hektického zkoušení všeho možného, měně hektického kupování skoro všeho možného a dalšího sbližování s Bednou a Kavenu a vyzobáváním nejzajímavějších akcí v blízkém i vzdálenějším okolí. Bylo na čase udělat další krůček kupředu. Tentokrát to byl krůček směrem k veřejnosti – začal jsem ve spolupráci s Bednou organizovat turnaje. Jestli se dobře vzpomínám, prvním takovým turnajem byl Bang! v roce 2009. Už nedopočítám, kolik turnajů jsem od té doby organizoval, co se však pamatuje dobře je, že jsem mezi roky 2011 a 2016 jednotlivé turnaje slučoval do ligové soutěže, kterých tedy proběhlo 6 ročníků. Bylo zajímavé sledovat, jak se herní komunita rozrůstá, vyvíjí a jak osvěta široké veřejnosti dopadá na úrodnou půdu. Na konci období již bylo patrné, že lidé nemají o organizované hraní takový zájem, jaký měli na začátku. Osobně to přisuzuji faktu, že se deskovým hrám podařilo zabřednout do domácností a není taková nouze o hráče a o hry obecně. Každopádně s Bednou jsme se domluvili, že ročník 2016 bude až do odvolání poslední. Pojďme se však vrátit zpět do roku 2011. Tehdy se z pohledu geeka stala ještě jedna drobná, i když celkem podstatná věc. Mindok už v té době frčel na plné obrátky a pravidelně nás zásoboval kvalitními tituly a web hrajeme.cz, který po „rozvodu“ zmíral na oubytě mi začínal být pomalu těsný. Tehdy jsem se odhodlal k registraci na zatrolených hrách, které už tou dobou fungovaly nějaké tři čtyři roky. Opět nový prostor pro zkoumání, objevování a prohlubování vědomostí.

Netrvalo to dlouho a odhodlal jsem se začít vytvářet místní obsah. Nejprve to byly první fotky, nesmělé první popisky her, krkolomná hodnocení a neobratné recenze. Čeho jsem si zde vždy nejvíce vážil, je neskutečně rozsáhlá databáze překladů her, které se u nás ze začátku neprodávaly, následně už jen oficiálně nepřekládaly. Představovalo pro mě velkou výzvu se přidat do skupiny místních překladatelů a něco tak komunitě splatit. Je to i mým celkovým postojem, kdy rád pomáhám a dělám něco, co druzí ocení. Netrvalo proto dlouho a opatrně jsem se vydal na pro mě lákavou cestu překladatele – amatéra. Podařilo se mi tak spojit příjemné s příjemným, tedy deskové hry a anglický jazyk, nebo bych měl spíše říct příjemné s užitečným? Těžko říct. Už ani nedopočítám, kolik překladů jsem pro komunitu dělal. Odhaduji, že včetně maličkostí by to mohl být už i tříciferný počet, ale v podstatě na tom nezáleží – kdybych to dělat nechtěl, tak to dělat nebudu. Dostal jsem se díky tomu ke hrám, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, některé jsem si překládal pro vlastní potřebu, tak co bych se o ně nepodělil.

Dovolím si malou vsuvku. Další pro mě přelomovou hrou byla Tzolk'in (opět "worker placement"). Zaujala mě natolik, že jsem se v roce 2013 rozhodl po delší době resuscitovat reprezentační tým Bedny a opět se zúčastnit otevřeného mistrovství ČR týmů v deskových hrách – Čtyřpoháru, kterého byla ten rok součástí. O tom jsem psal v jednom z předchozích článků, takže nemá smysl zabíhat do podrobností. Každopádně mi to zatím vydrželo až do teď (5 sezón) a je to pro mě další příležitost si s fajn lidmi zahrát opravdu náročné a komplexní hry.

Teď však zpátky k překladům. Pomalu se tak dostáváme k posledním odstavům mého článku, o kterých bych se ještě rád zmínil.

Zhruba po dvou letech překládání pro zdejší komunitu jsem pocítil nutkání k dalšímu kroku. Co takhle k příjemnému a příjemnému (deskovým hrám a anglickému jazyku) přidat ještě jedno příjemné, a sice nějaký ten přivýdělek? Začal jsem koketovat s myšlenkou na oficiální překlady. Tou dobou již byl ve zdejší komunitě BlackFire proslulý (nebo spíše nechvalně známý) kvalitou svých překladů. Sám to nemám rád, když se ve hře objeví chyby a několikrát jsem byl konfrontován s realitou (například u překladu výše umíněného Memoiru, který však byl naštěstí řešen ještě tou poloprofesionální metodou, kdy k anglické hře s anglickými komponenty a pravidly přidali pravidla česká, nebo i u pro mě „deflorační“ hry Doomtrooper), nicméně namísto stěžování si, nadávání na něčí neschopnost a nic neřešícího nekonečného diskutování jsem jim nabídl svou pomoc. Nejprve to sice vypadalo na zdvořilostní fráze, nicméně zanedlouho (přesněji na jaře 2014) se mi opravdu z BlackFireu ozvali, jestli bych pro ně nepřeložil Talisman. Kruh se uzavřel. S pokorou jsem nabídku přijal a nastartoval tak další éru mé deskoherní „kariéry“. Následující rok to šlo ráz na ráz. XCOM, část Eldritch Horroru, Munchkin… Zhruba po roce pak došlo v překladatelském týmu BF k nějakým přetřesům, o kterých mi nepřísluší psát a v podstatě o nich ani nemám co psát, nicméně to vyústilo i v ochladnutí našeho kontaktu. Upřímně říkám, že mě to trochu mrzelo, ale hlavu jsem kvůli tomu nevěšel. Alespoň bylo více času na hraní. Tehdy jsem se dostal k doposud asi poslední herní aktivitě a to únikovým hrám. Nejprve to bylo takové nesmělé koketování s reálnými únikovkami, které se v roce 2016 překlopilo v nesmělé koketování s deskovými únikovkami, poté eminentní zájem o deskové únikovky a konkrétně díky hře UNLOCK! došlo k obnovení partnerských vztahů s BF. Mám-li být konkrétnější, šlo o to, že jsem (si) hru po dlouhé době opět přeložil takříkajíc „jen tak“ a nedlouho potom přišel BF s oznámením, že tuto hru vydá v češtině. Nelenil jsem tedy, navázal na staré partnerství a ozval se Michalovi (Michal-BF), že už hru mám přeloženou, jestli chtějí ušetřit práci (ke které jsem měl možnost lehce přičichnout a bylo mi jasné, že jí budou mít jako vždy až nad hlavu). Michal ochotně pomoc přijal s tím, že ode mě jakože „odkoupí“ a použijí můj překlad, ale asi po čtrnácti dnech si to rozmyslel a nabídl mi patronaci nad celým překladem. Nebylo co řešit – ostatně mi to udělalo radost, tak co bych dělal kůže... (Mimochodem v době, kdy píši tento článek, probíhá testování české aplikace tak, aby bylo vše připraveno na vydání, které by mělo být letos - 2018 - zjara.)

Ještě jednu aktivitu bych vlastně chtěl zmínit. V mezidobí (v roce 2016) jsem si začal pro radost sebe sama a možná i pro pobavení či předání nějaké informace druhým, natáčet videoblog – deskoherní občasník. Tady si ale nedělám žádné ambice. Nemíním investovat do techniky, takže to podle toho také vypadá. V poslední době mi navíc poněkud skomírá přísun novinek (rozuměj - už se nevejdu so skříně…), takže jsem záběr malinko rozšířil. A sice k únikovým hrám. Tentokráte těm virtuálním. Jak poetické...

Závěrem bych rád dodal, že už mi pomalinku dorůstá první ratolest a dělám vše pro to, aby pro ni hry byly přirozenou součástí života a učila se tak při nich hrou. Jestli se mi to podaří, případně jestli se to podaří i u druhé je ve hvězdách. Každopádně už pro ně mám některé tituly připravené a těším se na to.

Ale co, život je hra, a když nejde o hru, jde o...

Sdílet s přáteli: