Designérský deník Dva bratři: 4. díl: Bořit či nebořit, toť otázka.

Autor: Tharr | 17.10.2022 | 13

Hra Dva bratři (v anglické verzi The Two Heirs) chystaná na podzim 2022 pod hlavičkou Albi je minimalistická dvojkovka. Za několika kartičkami se ale skrývá nejen strategická a možná překvapivě velká hra, ale i překvapivě velké množství práce. Pojďte s námi nahlédnout pod pokličku designu. Deník autora (nebo spíše autorů) bude mít více dílů a mapuje témata od půdy, ze které celý nápad vznikl, přes vývoj mechanismů až po spolupráci s vydavatelem.

Od začátku vývoje měla být hra The Two Heirs pro dva, kompetitivní, a tedy žádná solitérní šolíchačka. Vysokou interakci mezi hráči měla hra vepsanou již v základní kostře. Chtěl jsem ve hře i prvky, které budou přímo vysávat body z protihráčových staveb (tento princip se nyní ve hře objevuje ve formě loupeživých rytířů). Už od prvopočátku jsme tedy zkoušeli využít věže. Eklp přišel s nápadem, aby se na plánu využilo flipování karet, že by se budovy daly i bořit a více by se herně využil rub karty. A tak jsme vynalezli různé formy obléhacích strojů, katapultů a beranidel. Ty se postupným vývojem a změkčováním jejich efektů přerodily v dnešní obléhací věže, které boří ve dvojici.

Jenže tento přímý škodící prvek byl velmi kontroverzní. Na jednu stranu dodával hře vysokou dynamiku, napětí a i do takto malé hry přinášel jistý typ boje, což je na malou hru o cca 25 kartách neobvyklé. Souboj je vybalancovaný, matematicky vychází vlastně velmi mírně, a působí tak mnohdy spíš jako pouhé zastrašování soupeře. Ve vývojovém týmu jsme s tím herně uměli pracovat a nepřipadalo nám to jako problém. Jenže mnoho testerů to tak nevnímalo. Z dotazníků zaznívaly pochvaly, ale i silná kritika přímého konfliktu. A to asi tak půl na půl. Připomenu, že hra měla jen pár karet, a nebylo možné se agresivním kartám vyhnout. 

Poslední kapkou, kdy jsme si řekli, že s tím musíme něco udělat, bylo testování s alladjexem (další český deskoherní infulencer a člen týmu hry Euthia). Jenže jak vyhovět velké skupině hráčů, jak udělat hru mírumilovnou, zároveň ale konfliktní? Kdybychom dali věže ze hry pryč, ubrali bychom jeden důležitý rozměr hry, který jí dává obrovský náboj a který mnoho lidí chválí. Když je tam necháme, možná ztratíme polovinu potenciálních hráčů.

Alladjexův názor byl: „Kdybych si mohl vybrat, zda tam ty věže zařadím či nikoli, bude to super hra. Ale pokud to se škozením hrát musím, tak to nechci.“ Cesta, kudy se vydat, byla jasná. Budeme mít moduly, které se do hry budou implementovat. Buď zařadíme agresivní modul, nebo mírumilovný. Jelikož jsme si nedokázali představit, že bychom vytvořili další spousty efektů pro bodování karet, chtěli jsme pouze jakési „zásuvné moduly“ do stabilní části hry. Tedy část karet by byla ve hře stále, část by byla vyměnitelná. Hned druhý den byl ale tento nápad zavrhnut jako polovičatý a začali jsme pracovat na systému vzájemně kombinovatelných balíčků po vzoru hry Smash Up (Hustá mela).

Nakonec se povedlo vytvořit 6 balíčků. Tuším, že balíček se strážnicemi vymyslel celý Ondra a fungoval na první zahrání. Cílem bylo, aby byl každý balíček zaměřen na jiné efekty a vyžadoval mírně jiný typ přemýšlení a strategie. Některé balíčky tak hrají především na barvy, jiné na geometrii. Jedny jsou vymyšlené spíše pravoúhlé, jiné diagonálně, některé přináší do hry další zdroje surovin a samozřejmě zůstal i balíček „válečný“, z čehož měl asi největší radost eklp – koneckonců kontroverzní mechaniku otáčení karet si vymyslel on a dost za ni lobboval. Ještě že byl tak neoblomný – systém balíčků je pro hru obrovské plus, jak popíšu na konci dnešního dílu.

Jenže to znamenalo znovu obrovské množství práce. Každý balíček, každá karta, celé bodování… to vše se znovu balancovalo tak, aby byly balíčky kombinovatelné, pečlivě se počítal bodový potenciál jednotlivých staveb i celých balíčků, kombinovalo se a testovalo, aby si efekty vzájemně neodporovaly, museli jsme znovu propočítat a optimalizovat cenu staveb… No zkrátka opět velké množství práce, a to ve fázi, kdy jsme si mysleli, že máme skoro hotovo. O tom, jak náročné to celé bylo na naši psychiku, se nemusím rozepisovat.

Ale systém balíčků nám pomohl eliminovat i další problém, který někdo čas od času nadnesl – znovuhratelnost. Stabilní hra s 27 kartami vysokou znovuhratelnost neposkytovala. Takto jsme ale získali 20 variant hry a přesně polovina z nich je bez agresivních efektů. Půl na půl. Dobrá práce! 

Hráči mohou hledat vlastní kombinaci balíčků, se kterými se jim nejlépe hraje, nebo volit náhodně či podle nálady. I takto komponentově jednoduchou hru mohou tedy objevovat více do hloubky a je velká šance, že budou chtít odehrát více partií po sobě.

Systém volně kombinovatelných balíčků nám dal obrovský designspace, tedy prostor, ve kterém se můžeme pohybovat s designem při vymýšlení případných rozšíření. Stačí nahradit jeden či dva balíčky balíčky novými – třeba s jinými funkcemi – a můžeme do hry dostat zcela nové mechaniky a herní styly aniž bychom jakkoli měnili základní pravidla hry nebo herní dobu. Karty na sobě navíc nesou více vrstev informací – pozadí, budovy, cesty, využití rubu karty – i to je prostor, na kterém lze v budoucnu dobře operovat.

Příště odbočíme od vývoje herních mechanik a podíváme se, jak jsme v týmu tří lidí, kteří se nikdy osobně neviděli, dokázali designovat hru. Jak jsme testovali, jaké nástroje jsme používali a jaký systém práce jsme si vyvinuli.

Předchozí díly:

1. díl: Dobrodružství začíná

2. díl: 18 karet s příběhem

3. díl: Dva kroky vpřed, tři zase zpět

5. díl: Práce týmu, jaký svět neviděl

6. díl: Sólit či nesólit

7. díl: Doteď jste si hráli, je čas pracovat

8. díl, BONUS: Rozhovor s Michalem Šmídem z Albi

Autor tohoto dílu: Olda Rejl

Sdílet s přáteli: