B(u)odovatelský kvapík

Autor: Technorocker | 9.3.2024 | 5

Před pár lety MindOK zabodoval s menší zeleninovou karetkou Zbodni salát. Po oznámení navazujícího díla stejné party autorů, Point City, tedy bylo nad slunce jasné, že bude usilovat o její českou lokalizaci. Zadařilo se, v češtině vychází pod milou slovní hříčkou Zboduj město, a pokud uvažujete o jejím pořízení, třeba vám v rozhodování pomohou následující odstavce.

Hra už nemá takový pohodlný cestovní formát jako její předchůdce, ale pořád ještě se do kufru mezi spodní prádlo vejde. Díky plastovému insertu se nemusíte bát, že by její obsah nějak trpěl. Tím mám na mysli sto šedesát oboustranných karet, ke kterým přibylo ještě dvaadvacet bodovacích žetonů (plus další čtyři jako promo) a pár dalších pomocných komponentů. Jedna strana karet bude opět poskytovat zdroje, na druhé namísto zeleniny naleznete symboly budov či jiných městských prvků. Celé je to vyvedeno v jednoduché a pestrobarevné grafice.  

Princip hry by se dal shrnout tak, že budete dobírat karty a utrácet zdroje (energie, průmysl, společnost, ekonomika, ekologie) za stavění budov, jež mohou generovat další zdroje, přinášet body či nové bodovací podmínky. Ještě stručněji řečeno: engine building s cílem nasbírat co nejvíce vítězných bodů.

Hraní

Příprava hry chvilku zabere. Je totiž potřeba roztřídit karty podle tří úrovní a z nich pak v závislosti na počtu hráčů sestavit dobírací balíček. Karty v něm jsou vždy obráceny stranou se zdroji vzhůru. Z vrchních karet vytvoříme nabídku tržiště do mřížky o rozměru čtyři na čtyři karty (opět stranou se zdroji vzhůru). Dále podle počtu hráčů vyložíme určitý počet bodovacích žetonů a rozdáme startovní karty inspirace, které fungují jako žolík. Ten, kdo má na své kartě symbol meeplíka, bude začínat.

Jste-li na tahu, musíte si dobrat karty. Buď si vezmete dvě vrchní z dobíracího balíčku, tedy dva zdroje, nebo dvě ortogonálně sousedící karty z tržiště. Na jejich místo doplníte dvě nové karty opačnou stranou, než jakou jste si dobrali. Pokud jste si vybrali budovu, musíte za ni samozřejmě zaplatit. To je možné odhozením karet zdrojů nebo využitím trvalého zdroje, který poskytuje jiná vámi již postavená budova. Zprvu poskytují karty jeden zdroj, postupem času se do hry dostanou i ty poskytující dvojnásobek. Ve hře jsou dva typy budov. Jedny vám přinášejí vítězné body a/nebo trvalé zdroje, druhé, říkáme jim veřejné, dávají možnost vybrat si jeden z bodovacích žetonů. Jejich zásoba se nedoplňuje. Kdo dřív postaví, ten dřív mele. Chci říct, vybírá.

Hráči se střídají v tazích po směru hodinových ručiček do chvíle, kdy již není možné doplnit tržiště. Každý by měl absolvovat 17 tahů. Ty se povětšinou vejdou do půl hodinky.

Dojmy a hodnocení

První hra byla rozpačitá, ale s každou další byly naše tahy rychlejší. Přesto už bych se rozmýšlel hrát znovu ve čtyřech, kde člověk přeci jen čeká na tah – na to, jak je tahle hra jinak rychlou záležitostí – poměrně dlouho. Navíc se v plném počtu hráčů nabídka neustále mění a nemáte moc šanci dlouhodobějšího plánování. Naopak ve dvou hráčích se hraje svižně, lze přemýšlet pár tahů dopředu, ale už nemáte moc času sledovat spoluhráče.

Co se podle mého názoru nedomyslelo, je dobírání karet z balíčku. Vrchní kartu znáte, druhá má být překvapením. S balíčkem se ale neustále manipuluje, karty kloužou a je v nadlidských silách docílit toho, aby byla vidět jen první karta. Naštěstí tuhle možnost tahu jsme využívali tak málo, že nad tím člověk mávl rukou. Pak je tu ještě pravidlo o doplňování nabídky, tedy vyložení karty jiného druhu, než byla vybrána. Při čtení pravidel se mi to líbilo, neviděl jsem v tom problém. Během hraní jsme ale zjistili, že i když se sebevíc snažíte, stane se, že zapomenete, odkud jste si který druh karty vzali. Nezlobte se na spoluhráče. S vidinou vydařeného tahu se informace o původu karet může snadno vytratit. Odeberete obě karty, vyložíte a odprezentujete všem, jak skvěle jste to vymysleli. No jo, ale byla ta budova tady nebo vedle? Pravidla navíc říkají, že karty se doplňují až na konci vašeho tahu. Autoři na tohle mysleli a vyřešili to pomocí označovacích žetonů „budova“/„zdroj“, které můžete položit na místo odebrané karty. Přiznám se ale, že mi to přišlo trochu otravné.

Jak už je poslední dobou zvykem, nechybí možnost solitérního hraní. Běžně bych hru tohoto typu pro sólo hrátky nevytáhl, ale zkusil jsem to. Virtuální protihráč je nastavený tak, že víte, které karty uzme, a víte, jaký bodovací žeton si vybere. Máte tedy mnohem větší prostor pro plánování. Takový rébus o třech stupních obtížnosti může někoho lákat, já nicméně zjistil, že není nad živého spoluhráče. Navíc v českých pravidlech se vyskytly nesrovnalosti, takže je třeba nejprve mrknout na webovky MindOKu nebo sem k nám, kde už jsou opravená.

Líbí se mi minimalistické ilustrace, i když uznávám, že nemusí sednout každému. Oceňuji také, že nemám na kartách pár opakujících se budov, nýbrž opravdu množství městských prvků a domů od pouliční lampy po datové centrum. Velikost stavby a její cena odpovídá úrovni karty. A navíc, ale toho jsem si všiml až po několika hrách a upozornily mě na to děti, každá je vyvedena v takových barvách, jaké požaduje suroviny. Prima detail. Karty předávají jasné informace – pod budovou symboly komodit potřebných k postavení, v levém horním rohu zdroje, které poskytují, a v pravém pak případné body.

Rozhodnutí mezi budovou poskytující stálý zdroj a budovou přinášející body, je to nejčastější, s nímž se budete potýkat. Nejčastěji jsem se setkal se strategií počátečního budování enginu na suroviny s tím, že veřejné budovy v závěrečné fázi hry obstarají bonusové body. Nicméně se ukázalo, že jasné vítězné strategie není. Pro hráče samozřejmě dobrá zpráva. Variabilita hry je obrovská. Množství karet, jejich otáčení a vyřazování před hrou spolu s výběrem bodovacích žetonů zajišťují, že žádná partie nebude stejná. Když už jsem měl pocit, že vím, jak na to, přišly na stůl takové karty, jež moji taktiku poslaly do kopru.

Vzpomenu třeba hru, kdy jsme zoufale čekali na příchod veřejné budovy. Dva dál pracovali na bodovacích podmínkách vytoužených žetonů, třetí se přizpůsobil hře, budoval bodově hodnotné stavby a stal se tak tím, kdo se smál, zatímco protivníci spolu soupeřili o veřejnou budovu. A to je další případ, proč musíte být flexibilní. Když vám někdo vyfoukne bodovací žeton, na který jste si dělali zálusk, musíte být schopni co nejefektivněji přešaltovat. Tenhle závodní prvek honby za bodovacími žetony se mi líbí. Přináší špetku napětí a rozhodně se kvůli němu vyplatí po očku sledovat, na co je zaměřeno soupeřovo město.

Hru můžete s klidem nabídnout dětem od osmi let, přičemž čtvrťáci vás pak budou s přehledem porážet. No jo, přiznávám se. Co se tématu týče, má zkušenost říká, že je na děcka příliš abstraktní. Název nelže. Nejde o to budovat, nýbrž bodovat. Na samotné stavby se během hry člověk nesoustředí, zajímají ho jen symboly. Při tom, jak si karty vykládáte přes sebe, to ani jinak nejde. Klidně se tak mohlo jednat o hru, v níž nakupujete ve večerce či provozujete poštu. Ale vyhrálo město.

Stejně jako jsem v úvodu chválil insert, musím si v závěru povzdechnout, proč nikdo nemyslí na nás obalovače. Obzvlášť u her tohoto typu, kdy se s kartami manipuluje v jednom kuse, je to skoro nutnost. Bohužel je to tu zas – obalené karty se nevejdou. Buď budete riskovat jejich poškození, nebo vyhodíte insert a obsah krabice v ní bude létat.

Zboduj město není pouhým nástupcem hry Zbodni salát. Je to kapku jiná hra, komplexnější. Řekněme, že jsou blízkými příbuznými. Co je spojuje, jsou jednoduchá pravidla snadná k naučení a svižnost. A když už jsme u těch přirovnání, určitě hru zkuste, pokud se vám líbil Splendor. Osobně jsem si ji zařadil do kategorie fillerů nebo fakt lehkých strategií, když nemáte čas nebo energii na něco hutnějšího.

Sdílet s přáteli: