„Pixit“?

Autor: PJ | 14.5.2021 | 2

Když se v roce 2008 objevil dnes již legendární etalon asociačních her Dixit, byl jsem zcela unesen. Hrál jsem jej pořád dokola okouzlen ilustracemi, napsal jsem popis, nadšenou recenzi, přeložil pravidla (která ostatně Blackfire používá dodnes). Ve své době byl Dixit něco nového, neotřelého, téměř až hipsterského, kreativního (ovšem poněkud jinak než ve smyslu Activit).

Od těch dob uplynulo v řece času něco vody, z Dixitu se stal za ta léta onen etalon žánru ověšený řadou deskoherních cen a s jeho postupně přibývajícími desítkami rozšíření a klonů až masový komerční produkt. Produkt, který více či méně inspiroval desítky (v globálu možná i stovky) dalších asociačních her, tu méně, tu více úspěšných a zajímavých. Ta, na kterou se podíváme dnes, už přinejmenším jeden úspěch na kontě má: honosí se titulem „Spiel des Jahres 2020“, tj. Německá hra roku 2020. Zda je to titul zasloužený a zdali je dobře, že se vyjímá na krabici se hrou, bude předmětem úvah na následujících řádcích.

Krabice jako (zbytečně velký) obrázek

Krabice hry svým designem vtipně a stylově odkazuje na komponenty, které v ní po otevření nalezneme. Pravděpodobně však prvním dojmem nebude nadšení z pestrého a originálního herního materiálu, nýbrž povzdychnutí si nad nesmyslnou velikostí krabice, která by mohla být vzhledem ke svému obsahu polovičního, možná i třetinového objemu – bohužel jde o další případ, kdy kupujeme značnou porci německého (resp. čínského) vzduchu, což zamrzí o to více, že podobné (vzhledem ke svému obsahu hypertrofované) formáty krabic tak zbytečně zabírají místo v ludotéce dalším titulům.

Krabice obsahuje naprosto zbytečný insert tvořící jedinou přepážkou pouhé dvě sekce, takže všechny komponenty je stejně nutno „nasáčkovat“. Sympatické je poděkování v potisku vnitřku krabice, nesympatické je, že zůstalo v originále a je vyjádřeno písmem, které je snad ještě ohavnější než nechvalně proslulý font Comic Sans, za což bych nejraději poslal typografa lít olověné litery do helvétských pracovních táborů – stejná hrůza je bohužel použita rovněž na další komponenty (naštěstí alespoň ne v pravidlech). Je to jistě naprostý detail, ale jsem toho názoru, že když už se má něco lokalizovat, tak pořádně a důsledně (viz překlad „na textilu“ u Pax Pamiru 2) – zvlášť, když produkt obsahuje tak málo textu jako v tomto případě.

A teď už ke zmíněným komponentám, které jsou skutečně poněkud netradiční. Najdeme mezi nimi „nápovědní sady“ tvořené dlouhou a krátkou tkaničkou, čtyřmi kamínky a dřevěnými kulatinkami, a 6 velkých dřevěných „kostek“ připomínající dětskou stavebnici. Za dlouhá léta, co se věnuji deskovkám, už jsem se setkal s nejrůznějšími a mnohdy bizarními komponenty, ale tkaničky a kamení jsem ještě v žádné hře nenašel (byť v Paranormálních detektivech se pracuje s provázky). Svůj smysl tyhle komponenty v kontextu hry samozřejmě mají, ale o tom až později.

Z klasičtějších komponentů, které rovněž tvoří „nápovědní sady“ nás ještě čeká 24 tzv. pixelů – malých dřevěných kostiček (v 8 barvách po třech kusech od každé) a k nim odpovídající rámeček a 19 karet se symboly. Dále pak 48 kartonových žetonů souřadnic a plátěný sáček k jejich skladování, nějaká ta kartonová drobotina (plakety a žetony definující souřadnice) a především to hlavní: 91 oboustranných karet fotografií, nikoliv tedy obrázků ve smyslu ilustrací, jak by mohl název hry mylně naznačovat.

Výrobce nezapomněl ani na bodovací bloček, který ovšem funguje rovněž jako záznamový arch během partie. Ten bohužel obsahuje pouhých 100 listů, navíc nesmyslně potištěných pouze jednostranně. Budete-li hrát v počtu pěti hráčů, vystačí tedy na slabých 20 partií hry (s tím, že na jedno posezení se obvykle hraje partií více – aspoň dle mých vlastních zkušeností). Zdali MindOK nabídne náhradní bločky nebo aspoň poskytne šablonu pro tisk svépomocí, není v současné oficiálně potvrzeno, ale uvažuje se o tom.

Pra- (tak krátká, že na „-vidla“ už nedošlo)

Party hry či asociační hry mívají (až na výjimky) velmi krátká a jednoduchá pravidla; Obrázky pak mají krátká a jednoduchá pravidla i na poměry těchto her – rozprostírají se na jediném listu formátu 29 × 29 cm, resp. zabírají pouze 1 stránku (druhá stránka obsahuje slovenská pravidla) a jejich studium a pochopení bez nadsázky zabere čas v řádu jednotek minut – samotného textu je zhruba formátu A5, zbytek tvoří obrázky a příklady. Jak už bylo řečeno, pravidla jsou jednoduchá a přímočará, navíc srozumitelná a není zde žádný prostor pro nejednoznačnosti a špatný výklad. Náročností pravidel se tak Obrázky řadí mezi jednu z nejpřístupnějších her.

Příprava a průběh hry: 5 sad, 5 kol, 5 fází

Z balíčku karet fotografií se vytvoří rastr 4 × 4 (celkem tedy bude vyloženo 16 karet) s tím, že řady se označí žetony písmen (A–D) a sloupce se označí žetony čísel (1–4). Každá karta je tak určena souřadnicemi (A1–D4). Každý hráč si vezme bodovací list a náhodně zvolenou nápovědní sadu z celkových pěti:

1. sada: rámeček a „pixely“ (barevné kostičky);
2. sada: 6 velkých dřevených „kostek“ z dětské stavebnice;
3. sada: 4 kamínky a 4 dřevěné kulatinky;
4. sada: 19 karet se symboly;
5. sada: 1 dlouhá a 1 krátká tkanička.

Jakým způsobem sadu náhodně zvolit není blíže specifikováno, proto jsme do hry přidali běžnou šestistěnnou kostku s tím, že padne-li šestka, hod se opakuje. Pokud hraje méně než pět hráčů, zbylé nápovědní sady se umístí po pravici nejstaršího hráče – budou použity v dalších kolech. Příprava hry je rychlá a stejně jako studium pravidel nezabere víc než několik minut.

Hraje se celkem na pět kol, která se ovšem neskládají z žádných tahů: všichni hráči hrají současně. Každé kolo se skládá z pěti po sobě následujících fází:

1. Každý hráč si ze sáčku náhodně vytáhne žeton souřadnic určující, kterou z vyložených karet bude ostatním napovídat. Jak už bylo zmíněno v popisu komponent, žeton každé možné souřadnice (tj. A1–D4) je ve hře v počtu tří kusů, tudíž se může stát (a vcelku pravidelně stává), že vícero hráčů může napovídat totožnou kartu. To je velmi osvěžující prvek (jak bude vysvětleno dále) a navíc mírně znesnadňuje „slepé“ tipy.
2. Všichni hráči současně se pomocí své nápovědní sady pokusí napodobit kartu určenou vytaženým žetonem souřadnic. Toto napovídání je vlastně jádrem celé hry. V případě, že má hráč k dispozici 2. sadu (kostky), 3. sadu (kamínky a kulatinky) a 5. sadu (tkaničky), může k napovídání použít libovolný počet komponent sady (teoreticky klidně žádný). Skvělým nápadem jsou malé kartonové plaketky s logem hry, které mohou hráči ke své nápovědě přidat a usnadnit tím ostatním pochopení prostorové orientace svého výtvoru vzhledem k vyloženým kartám. Druhé dvě sady fungují trochu jinak: „pixely“ je třeba vždy zaplnit rámeček (tedy vytvořit „obrázek s rozlišením“ 3 x 3) a karet se symboly je vždy nutno vyložit v počtu 2–5. Má to své mouchy, o kterých ještě bude řeč v další kapitole.
   

   

3. V okamžiku, kdy všichni dotvořili svoji nápovědu, si každý hráč si do svého bodovacího listu zaznamená tipy na karty, o kterých se domnívá, že je ostatní hráči napodobovali svými vlastními sadami (sám sebe pochopitelně netipuje). V tomto okamžiku mohou teoreticky nastat prodlevy v důsledku analytické (resp. v tomto případě spíše kognitivní) paralýzy a ostatně samotná pravidla nabádají, aby si hráči namísto dlouhého váhání prostě tipnuli, nicméně v žádné partii jsme nějaké zdlouhavé dumání nad nápovědami nezaznamenali.
4. Vyhodnotí se správnost tipů: za každou uhodnutou fotografii spoluhráče a za každý správný tip od ostatních na jím samotným napodobovanou fotografii získává hráč 1 bod. A to je v zásadě celý bodovací mechanismus; sám o sobě dává smysl, ale na rozdíl od zmíněného Dixitu (a jiných) zde odpadá jakákoliv možnost blafování nebo taktizování.
5. Po zaznamenání bodů se vymění v tomto kole napodobované karty za nové z balíčku a nápovědní sady se pošlou hráči po levici (pročež může začít další kolo). Na tomto místě je třeba podotknout, že když hraje méně než pět hráčů, nevyužité nápovědní sady se předávají „virtuálním hráčům“, v důsledku toho při každé partii s libovolným počtem hráčů bude každý hrát s jedním typem nápovědní sady právě jednou. Je to prostý, ale výborně fungující nápad zaručující herní pestrost: v každém kole hráči zapojí trochu jiný způsob představivosti.

Po uplynutí pátého kola hra končí, sečtou se body a zvítězí hráč s nejvyšším součtem. Čím méně hráčů se partie účastní, tím menší jsou obvykle rozdíly ve výsledných součtech a dost často o vítězi rozhodne doslova pár bodů. Osobně považuji bodování u této hry za nepodstatné, resp. za podružné. K Obrázkům totiž tak úplně nepřistupuji jako ke hře, jako spíše k tvůrčí aktivitě. Jako taková funguje skvěle, jako hra už méně. V následující kapitole se pokusím vysvětlit proč…

Je to hra, není to hra?

Začněme nejprve u nápovědních sad. Kamínky s kulatinkami, stavebnicové kostky a kupodivu i tkaničky fungují dobře (ve většině případů); u kostek je navíc přidaná hodnota v tom, že z nich lze budovat 3D struktury, což je další příjemně obzvláštňující bonus. Jednoznačně nejzábavnější a nejvyhledávanější sadou jsou „pixely“ (ač nejde o úplně originální nápad, na podobném mechanismu je založena party hra PIX, byť tam se nepracovalo s barvou).

Je škoda, že koncept této sady nebyl úplně dotažen do konce: hra sice tlačí hráče zaplnit „pixely“ celý rámeček, ten je však čtvercový, zatímco jednotlivé karty obdélníkové. Od každé s osmi barev „pixelů“ (což je v některých případech málo), jsou ve hře pouhé 3 kostičky, což je zatraceně málo ve většině případů (je zde spousta karet s jasně převládající jedinou barvou). Pokud bylo záměrem autorů poskytnout hráčům jen omezené množství „pixelů“, aby byla výsledná nápověda zatížena chybou a nebylo tak příliš jednoduché kartu uhodnout, moc se to nezdařilo. Velmi tedy záleží na tom, jaká karta je určená k nápovědě: některé jdou pomocí „pixelů“ ztvárnit velmi snadno, jiné prakticky vůbec kvůli omezení barev a počtu kostiček na barvu.

Za nejméně oblíbenou nápovědní sadu a zcela určitě nejslabší článek hry byly jednohlasně prohlášeny karty se symboly. Na to, jaké množství témat fotografií hra obsahuje, je symbolů žalostně málo (pouhých 19) a navíc je zde z mého pohledu naprosto nesmyslné pravidlo nutící hráče vyložit 2–5 karet. Při první partii jsme toto pravidlo přehlédli a pracovali s kartami kreativněji: zapojili jsme reverzy karet, které překrývaly části symbolů nebo se používaly pro naznačení tvarů. Později se ukázalo, že „house rule“, připouštějící zcela libovolné použití karet symbolů, není funkční, protože hráči měli tendenci ignorovat averzy karet a z reverzů tvořit celé tvary. Zde se ukazuje, že patrná inspirace velmi kvalitní asociační hrou Koncept se naprosto minula účinkem: u této nápovědní sady skutečně obrovsky záleží na štěstí při losování souřadnice určující kartu tak, aby byla při omezeném množství a variabilitě symbolů vůbec nějak interpretovatelná. A i v případě, že je, hráč zde nemá (na rozdíl od ostatních sad) téměř žádný manévrovací prostor, jak napovídanou kartu odlišit od jiné, která má velmi podobné téma.

Na těchto dvou sadách, „pixelech“ a symbolech, jsem se pokusil demonstrovat, proč Obrázky nefungují zrovna optimálně jako hra. Celý koncept dle mého názoru nebyl příliš testován do hloubky – hra obsahuje velké množství karet, které nelze některými sadami téměř vůbec ztvárnit a obrovský vliv zde tedy má náhoda (snadno prohrajete prostě díky tomu, že jste měli smůlu na souběh „nekompatibilních“ karet a nápovědních sad). Otázkou je, zda-li jde o až takový problém. Pokud se totiž oprostíte od bodování nebo mu nebudete přikládat důležitost, Obrázky vám ukáží svoji vlídnější tvář. Tvář hry, ve které koukáte na hezké fotky, dotýkáte se zajímavých komponent, objevujete v sobě radost z tvoření a radost z objevování. V níž s hrdostí prezentujete ostatním svůj nápad a oceňujete důmyslnost spoluhráčů pokaždé, když na vás z chomáče naskládaných věcí najednou vykočí řešení. Tyhle pocity vám každá hra nepřinese a byla by škoda si je kazit nějakým bodováním.

Ať je to, co je to: je to dobré?

Stručně: ano, je. Je to dokonce skvělé a na rovinu říkám, že mě Obrázky obrovsky potěšily a navzdory chladnému přijetí a nulovému očekávání velmi příjemně překvapily. Nejinak to bylo s ostatními členy recenzní skupiny a téměř nikdy nezůstalo u jedné partie. Ovšem s doporučením budu opatrný. Obrázky mají spoustu větších či menších „ale“:

• Obrázky jsou taková „hra-nehra“, jak bylo vysvětleno v předchozí kapitole. Pokud vám postačují pouze jako kreativní aktivita, je všechno v pořádku. Z čistě herního hlediska však kulhají.
• Je zde nemálo formálních nedostatků: nesmyslně velká krabice, nedůsledný překlad, hnusné písmo, nefunkční insert, málo kostiček „pixelů“, málo karet symbolů, málo karet obecně, bloček obsahující velmi málo záznamových listů, chybějící tužky. Tohle všechno jsou subjektivní drobnosti, ale je jich hodně. I tak by se nad nimi dalo více či méně mávnout rukou, kdyby ovšem nebylo dalšího bodu…
• …kterým je dosti vysoká cena, pohybující se t.č. kolem 900 korun českých. Zdá se mi to opravdu hodně, zejména vzhledem k tomu, kolik toho hra obsahuje a jak moc je (ne-)odladěná. Pokud bych neměl výše uvedené připomínky, prosím, dejme tomu. Pokud by hra obsahovala více karet, další sadu pro šestého hráče a hrála by se na šest kol, neřeknu půl slova (a jestli tohle vyjde jako rozšíření, tak mě to potěší i naštve zároveň). Pokud by byly namísto obrázků z fotobanky použity kvalitní autorské ilustrace, tak dokonce prohlásím, že cena je přátelská. Takhle je devět stováků prostě moc. V tomto duchu rovněž nepovažuji za nejšťastnější nápad distributora umístit na krabici v úvodu zmiňované logo „Spiel des Jahres“, jehož vytištění na krabici stojí nemalý licenční poplatek, který se pochopitelně promítne do koncové ceny. Ach jo.

Závěr už si jistě každý udělá sám. Ten můj je následující: Obrázky jsou předraženou a obsahově i formálně nedotaženou hrou, která je ovšem skvěle přístupná, velmi zábavná, asambláží (byť převzatých) mechanik originální, kreativní, milá a příjemná. Hrou, která dokázala to, co spousta jiných her za dlouhé roky nezvládla. Přinést podobné pocity, jako tenkrát Dixit – hodně radosti.

Sdílet s přáteli: